Mezi prezidentem Pavlem a vládou leží třecí plochy. Její zahraniční kurz směřuje k orbánismu
Mezi prezidentem Petrem Pavlem a premiérem Andrejem Babišem hrozí potenciální rozpory. Z programu vlády vyplývá, že mezi jejich pojetím zahraniční politiky a zvláště národní bezpečnosti existují nemalé rozdíly.
Do této doby se ve veřejném prostoru přetřásaly komplikace mezi prezidentem Pavlem a budoucím premiérem Babišem v rovině jeho nedořešeného střetu zájmů. Musí být v souladu s domácí, ale i evropskou legislativou a příliš mnoho nezpochybnitelných variant se nenabízí.
Druhým neuralgickým bodem je spor kolem Filipa Turka. Lídr Motoristů disponuje nejen kontroverzními činy, které by žádný „tradiční“ politik dávno neustál, ale i mimořádnou hroší kůží, jelikož stále aspiruje na post ministra zahraničí. Pokouší se uplatnit úsloví „drzé čelo lepší než poplužní dvůr“, které se naučil používat od trestně stíhaného Babiše, jenž podle svých slov nikdy neodstoupí.
Kolize s Pavlovým projevem
Po zveřejnění programového prohlášení se dá tušit, že třecích ploch mezi Babišovou vládou a Hradem může být víc, což předjímají ústavní kompetence hlavy státu. Prezident zastupuje Českou republiku navenek, což předpokládá sladění zahraniční politiky s vládou, a je vrchním velitelem ozbrojených sil zastupující zemi v NATO, kde má Petr Pavel vyhraněné názory.
Ukázalo se to i při předávání státních vyznamenání 28. října. Prezident Pavel vystoupil s projevem, ve kterém zdůraznil respekt k naší Ústavě a s naléhavostí zdůraznil význam našeho členství v Evropské unii a NATO.
„Letošní rok se totiž do dějin zapíše jako přelomový. Svět se mění. Mnoho dlouhodobých jistot přestává platit a partnerství Evropy a Spojených států se oslabilo. Dílčím, ale významným pozitivem je, že se evropské státy sdružené v Severoatlantické alianci dokázaly shodnout na významném navýšení investic do obrany,“ uvedl prezident.
Rusko podle něj nejen v uplynulém roce vynaložilo obrovské prostředky na zbrojení a my musíme počítat s tím, že se nepřipravuje na mírovou budoucnost. Proto musíme být slovy Pavla s našimi spojenci vojensky natolik silní, abychom Rusko, i kteréhokoli jiného možného agresora včas od jeho záměru odradili.
Neměli bychom si lhát
„Pokud někdo tvrdí, že nám nic nehrozí, že není nutné posilovat bezpečnost a obranu, občanskou informovanost, připravenost a odolnost, že není nutné bránit se před hybridními útoky nebo řízeně manipulovaným obsahem na sociálních sítích, pak vědomě lže. A pokud si budeme lhát teď, zaplatíme v budoucnu vysokou cenu,“ varoval Pavel a vyslal tím i vzkaz rodící se vládě.
Není známo, zda se tento vzkaz donesl k Babišovi. Pavlově vystoupení nezatleskal a je jen otázka, jestli proto, že během ceremoniálu usínal, nebo proto, že se mu po Klausově vzoru při známém Havlově Rudolfínském projevu nezamlouvalo. Nová vládní koalice si v každém případě tuto pasáž nevzala příliš k srdci.
Babišova vláda po Orbánově vzoru sází nejen na rozhazovačný rozpočtový populismus generující dnes v Maďarsku nejvyšší inflaci v EU, ale i na uvolnění šíření ruské propagandy pod praporem „svobody projevu“ a výlučně na „mírové“ iniciativy, přestože je snad už i Donaldu Trumpovi jasné, že Putin v dohledné době nechce ukončit válku.
Zahraniční politika dozná zásadních změn a nic na tom nemění ani vágní formulace vládního programu. Nemůže stačit formální věta, že „Česká republika je svrchovaným členským státem Evropské unie a pevným spojencem v rámci NATO“.
Unii a NATO nechtějí opustit ani Viktor Orbán a Robert Fico považovaní za hlavní Putinovy spojence, protože si uvědomují převažující minusy tohoto kroku. Babišova vláda chce spolu s nimi v Evropě nastolit konfrontační tón a resuscitovat Visegrádskou čtyřku, což se jí podaří jen s kverulanty Maďarskem a Slovenskem, nikoli s Polskem.
Neexistující problém s Ruskem?
V programu není ani slovo o konkrétních hrozbách české národní bezpečnosti, ani jednou se v něm nevyskytuje slovo Rusko. Obsahuje jedinou „orbánovskou“ větu týkající se války na Ukrajině svědčící o snaze upozadit toto téma ve veřejné diskusi a fakticky se stáhnout ze všech proukrajinských iniciativ: „Budeme podporovat diplomatické kroky vedoucí k ukončení války na Ukrajině a eliminaci rizik války v Evropě.“ Totéž razila i Kateřina Konečná z komunistického bloku Stačilo!.
Další obrat je patrný v bezpečnostní politice. Program vlády se nezavazuje k plnění závazků NATO postupně zvyšovat výdaje na obranu na 5 procent HDP v roce 2035 (z toho 1,5 procenta na sdílenou civilní infrastrukturu), ale gumově hovoří o tom, že „výše rozpočtu na obranu bude vždy zohledňovat aktuální potřeby státu a bezpečnostní situaci“. Z toho lze dovodit, že může být i nižší než dnes – tím spíše, když je obrana v gesci SPD.
Na tom nic nemění ani propagandistická PR schůzka Andreje Babiše s generálním tajemníkem NATO Markem Ruttem, jemuž se určitě nepochlubil svými záměry zrušit českou muniční iniciativu, ukončit vojenskou pomoc Ukrajině a nedodržovat spojenecké závazky NATO z letošního června.
Posun k Orbánově doktríně
To bude jeden z principů Babišovy zahraniční politiky. Jeho PR oddělení bude chrlit příspěvky, jak se se všemi státníky zná a jedná, ale reálný vliv v EU bude téměř nulový. Svoji roli sehraje i jeho poškozená pověst kvůli prokázanému střetu zájmů a členství ANO ve frakci Patrioti pro Evropu po Orbánově boku mimo rozhodovací vliv.
Babišova vláda dluží nejen prezidentovi, ale i veřejnosti řadu odpovědí. Jak se postaví v EU k dalším balíčkům protiruských sankcí, kterých už bylo devatenáct, a pomoci Ukrajině, včetně využití zmrazených ruských aktiv? Jak se postaví k požadovaným vyšším výdajům na zbrojení v rámci NATO a EU, na což apeluje i Pavel? Bude se Česko nadále účastnit jednání „koalice ochotných“ podporujících Ukrajinu, nebo se připojí k Maďarsku a Slovensku, stojícím v izolaci? Jak se budou chovat extremističtí partneři ANO?
Vláda chce upevnit vztahy s Trumpovou administrativou. Jak zapadá do orbánovské „mírové“ doktríny, kopírované Babišem, současné vyostřování vztahů Bílého domu s Moskvou kvůli její neústupnosti, dokumentované sankcemi na Rosněfť a Lukoil? Stává se také z Trumpa „válečný štváč“, i když u něj je možný jakýkoli obrat?
To jsou některé otázky, jež budou spoluurčovat vztahy vlády a prezidenta. Zatím není důvod k velkému optimismu šířenému Babišovou flotilou komentátorů a politologů v médiích, že jejich vztahy budou idylické. Hlava státu může naopak sehrát svoji úlohu při brzdění posunu země k orbánismu v české zahraniční politice. Naváže na svůj projev k výročí československé státnosti?
