Panoptikum Vladimíra Mertlíka: Lejna Miroslava Ševčíka a úbytek masy komunistických kolaborantů
Jak zmínilo v závěru minulého ohlédnutí Zpětné zrcátko, hitem volební kampaně 2025 i aktuálních povolebních střetů se stal podivuhodný fenomén. Echtkomouši formátu ruských švábů a provaření agenti StB urážejí v diskuzích své odpůrce jejich nařčením z příslušnosti či sympatií ke komunismu. (sic!) Tak to je fakt pecka!
Přitom ti, na nichž má rudé lejno vržené dnešním kolaborantem, ulpět, komouši buď vůbec nikdy nebyli, nebo se za někdejší selhání dávno omluvili a smyli ho šestatřiceti lety práce pro demokracii. Posledním, kdo v nedávných dnech takový lejnomet použil, ač je posledním, kdo by měl mít drzost tak činit, je Miroslav Ševčík, člen KSČ od roku 1984 a od 2. ledna 1986 také agent Zpravodajské správy Generálního štábu ČSLA, podřízené Hlavní rozvědkové správě SSSR (GRU) pod registračním číslem 176727! Na to už musí být jeden velký grázl! Proto může Ševčík tvrdit, že nikdy nepodepsal spolupráci se žádnou policejní složkou ani zpravodajskou správou ČSLA. Jasně, proč udávat zdejším nulám, je-li člověk agentem sovětské tajné policie!
Zbývá jen doplnit, že dne 3. září 2022 vystoupil Ševčík na demonstraci hochtštaplera Ladislava Vrábela, „Česká republika na 1. místě!“, kterou ve volbách občané ohodnotili ziskem 0,22 % platných hlasů (tj. 12 455 hlasy). Tam premiéra Petra Fialu označil za hňupa a lokaje bruselských byrokratů, neboť v Evropském parlamentu podle Ševčíka musel premiér Fiala „jako malý smrad poslouchat výblitky člena Evropského parlamentu Guye Verhofstadta“, ač „kdyby měl koule, tak by mu dal alespoň slovně po hubě za jeho nehorázné řeči“. Od agenta GRU se zbytkem Putinova verbálního průjmu za ušima je to výkon hodný vlastence.
Nejen to! Zásah policie při útoku demonstrantů řízených GRU 11. března 2023 na Národní muzeum s cílem strhnout ukrajinskou vlajku označil Ševčík za „brutální“ a „horší než Palachův týden“. (sic!) Neuplynulo ani moc času a vida, agent GRU sedí ve Sněmovně jako poslanec nacistické partaje s programem nepřátelským vůči státu i jeho bezpečnosti. Jeho první státnický návrh po volbách, nahradit nákup amerických F35 stíhačkami Albatros české výroby, je nehynoucím dokladem, že pan docent Ševčík patří nejen mezi svině, o kterých mluví Otakar Foltýn, ale také k výjimečným blbům. Proto tato poznámka Panoptika stojí za pozornost! Z jemu podobných je složena skládka politického směsného odpadu v SPD, stejně jako v případě voliči vymazané svoloče z komanda Stačilo!
Nic tak zásadně divného. Dějiny této země jsou od dvacátých let minulého století (!) protkány pavučinou českých kolaborantů sovětského režimu, po válce pak už přímo sovětskými poradci. Připojený pohled, jak se vše obkličující kolaborace podepisuje na mase členství občanů země v KSČ, přesvědčivě dokazuje vlny dobrovolných vstupů, pramenící někdy z povinnosti profese, jindy z touhy vykonávat vyvolené povolání, ale někdy také z kariérní chamtivosti, kdy rudá knížka nahrazovala vzdělanost a schopnosti nutné pro profesi.
Největší nárůst členství v KSČ nastává v 50. letech, bez ohledu na průsaky zpráv o sílícím režimním teroru. Již v roce 1948 je v KSČ cca 2,3 milionu členů, který se do konce roku 1950 zvýší dokonce na 2,5 milionu členů. Stranické čistky, vylučování a také věšení často i zakládajících členů partaje během krvavých jatek do konce první poloviny desetiletí 1954–1955 snížily počet členů KSČ na cca 1,6 až 1,8 milionu členů. Je však na místě připomenout i desetitisíce těžko identifikovatelných tajných členů KSČ, jejichž stranickým úkolem byl vstup do jiných, demokratických stran, s cílem je zevnitř rozvracet. Důležitější proto než sumarizace, je tak podíl členů KSČ na počtu obyvatel, který nevytváří nejlichotivější obraz země. Mělo-li Československo tehdy kolem 13–14 milionů dospělých obyvatel, pak členové KSČ tvořili v závislosti na roce přibližně 12–18 procent dospělé populace, tj. zhruba každý šestý až osmý dospělý obyvatel byl členem KSČ!
Do srpnové okupace vojsky Varšavské smlouvy 1968 řada z nich později omlouvala svůj vstup poválečným nadšením z osvobození Československa Rudou armádou (!), mladickou naivitou či úsměvným tvrzením, že vstupem do KSČ chtěli stranu zevnitř reformovat. (sic!) Tím smutnější jsou změny členství v KSČ za okupace po roce 1969. Po srpnové invazi 1968 došlo zprvu k poklesu členství díky prověrkám, v nichž se partaj zbavovala soudruhů, kteří si nejvíc zadali s kontrarevolucí. Pokles byl proto dílem čistek a vzájemného vyřizování účtů, nikoliv odlivu tzv. reformních členů KSČ, jak dodnes tvrdí mýty o Pražském jaru a snaze partaje se obrodit.
Jak bylo již několikrát v Panoptiku i Zpětném zrcátku zmíněno, celé slavné Pražské jaro, bylo jen pokusem komoušů využít vzepětí pražské intelektuální fronty k odporu vůči „vládě jedné strany“ na podzim 1967 ve prospěch palácového převratu a boje o rudá koryta. Když se v lednu 1968 začala situace komoušům vymykat z pařátů, stali se ti po válce nejdivočejší fanatici mrknutím oka tribuny lidu a reformátory. Reformátorství je po výprasku v Moskvě přešlo stejně rychle jako průjem a všichni, kterým strana otevřela náruč, se do ní rádi vrátili. Netrvalo dlouho a v 70. letech začal počet členů KSČ opět narůstat. V roce 1971 činil 1,2 milionu členů, v roce 1980 kolem 1,5 milionu členů a před pádem režimu 1989 měla KSČ opět 1,7 milionu členů. Vzhledem k tehdejšímu počtu dospělých (10 milionů) tvořili v Československu tak členové KSČ cca 17 procent populace!
Je pravdou, že v mnoha profesích (učitelé, úředníci, podniková vedení) bylo členství v KSČ prakticky povinné, takže šlo o velmi vysoký podíl. Logicky hlavně armáda byla prostředím, kde členství v KSČ bylo fakticky nutné, i když formálně nebylo povinné zákonem. Po puči v únoru 1948 byla Československá lidová armáda (ČSLA) považována za „oporu dělnické třídy a lidově demokratického zřízení a mírovou hráz proti imperialismu“ a politické řízení armády převzala Hlavní politická správa ČSLA, která dohlížela na ideologickou „spolehlivost“. Tisíce důstojníků bylo po roce 1948 propuštěno právě proto, že nebyli „politicky spolehliví“, zejména důstojníci z předválečné nebo „západní“ armády. Od vojáků z povolání, zejména důstojníků, se členství v KSČ očekávalo automaticky, bez něj byl kariérní postup zhola nemožný. Bez členství v KSČ či kandidátství v KSČ nebo alespoň členství v SČSP, SSM nebylo možné nejen hodnostně, ale ani žebříčkem funkcí postupovat a politické školení mužstva (PŠM) bylo součástí každodenní služby. To platilo i pro vojáky základní služby, kde se členství přímo nevyžadovalo, ale ideologická výchova byla povinná prostřednictvím PŠM, schůzí, čtení Rudého práva a příprav referátů o aktuální politické situaci. Tento stav se upevňoval zejména v době normalizace (70. až 80. léta), kdy byl každý důstojník hloubkově prověřován z hlediska „politické a ideové spolehlivosti“. V praxi to znamenalo, že každý voják od hodnosti nadporučík musel být členem KSČ. Kandidáti KSČ byli pečlivě vybíráni, často z doporučení politických orgánů jednotky. Velitelé útvarů a důstojníci ve štábních funkcích museli být členy KSČ zcela bezpodmínečně. Pouze malá část technických odborníků (např. inženýři, lékaři) mohla být nečleny, ale i ti museli být patřit k „loajálním“. V druhé polovině 80. let tak bylo v armádě cca 80–90 % důstojníků členy KSČ.
Důkazem, uvedeného je fakt, že KSČM vzniklá po rozpadu KSČ v roce 1990 měla náhle pouhých 350 000 členů a od té doby jejich počet klesá dlouhodobě především kvůli stárnutí členské základny. Podle dostupných údajů z médií a výročních zpráv má KSČM, ona umlčovaná většina, o které mluvila před volbami carevna Kateřina Konečná, aktuálně v roce 2025 legračních 25 000–30 000 členů, což odpovídá podílu 0,3 % z cca 8,5 milionu dospělé populace Česka, tedy naprosto marginální množině zoufalců. Tento stav i volební výsledek Stačilo! 4,3 % je signifikantním dokladem, že název tohoto hnutí lůzy byl vybrán více než vhodně – Stačilo! Jednou provždy.
