Jefim Fištejn: Co čeká a nemine Blízký východ po uzavření příměří
V každém pokusu o predikci toho, co bude následovat po podpisu dohody Izraele a teroristického hnutí Hamás o příměří v Pásmu Gazy, je radno vycházet z předpokladu, že všechna izraelská rukojmí budou propuštěna ve stanovené lhůtě – v pondělí, nejpozději v úterý příštího týdne. Izraelci se stáhli na nové pozice v souladu s dohodou, leč stále jsou uvnitř Gazy, a jakékoli porušení úmluvy teroristy by jistojistě vedlo k jejich definitivnímu vymazání ze zemského povrchu, aniž by někdo měl důvod proti tomu něco namítat.
Ovšem návrat přeživších rukojmích a všech nebo většiny těl zavražděných Izraelců znamená, že Hamás přijde o svůj jediný trumf. Izrael to naopak vnímá jako hlavní odměnu za léta válečných strázní. Jeho bojovníci od této chvíle budou moci dle potřeby vstupovat do všech tmavých koutů enklávy, aniž by se museli obávat, že tam někde v krysích děrách přežívají jejich krajané, ještě neutíraní k smrti, které teroristé ovšem mohou kdykoli ze strachu zabít.
Stažení Izraelců k tzv. „žluté linii“ znamená, že pod jejich kontrolou zůstane 53 % území Pásma. Je to úprava čistě kosmetická, která situaci zásadně nemění. Nebudou uspokojeny, každopádně ne v této fázi, některé jiné požadavky Hamásu. Nebudou osvobozeni vůdcové teroristů s pěti a více doživotními tresty, jako jsou Ahmad Sa´adat nebo Marwan Barghouti, ani předána těla bratří Sinwarových. Beztak osvobození několika stovek vrahů s krví Izraelců na rukou bylo jedním z nejtěžších rozhodnutí vlády Benjamina Netanjahua. Propuštění teroristé se ovšem nebudou smět usadit na území Judska a Samaří, zvaném Západní břeh. Budou deportováni do zemí ochotných je přijmout, anebo do Pásma Gazy.
Dá se předpokládat, že islamisté v Pásmu Gazy a kolem něho budou podnikat první a poslední, aby nepřišli o všechny trumfy naráz. Budou všemožně protahovat hledání tělesných ostatků Izraelců, sabotovat předpokládané odzbrojení, infiltrovat nové správní orgány svými stoupenci. Přesto Izrael na tuto hru přistoupil z jednoho zásadního důvodu: Trumpův plán má na své straně nejdůležitější arabské sousedy v regionu. Ať už se hamásovci tváří jakkoli vítězně, jejich další mise je nemožná.
Logická je otázka, jaké byly v principu mocné argumenty, které donutily teroristy souhlasit s návrhem amerického prezidenta? Nepochybně hlavní roli hrála Armáda obrany Izraele a její neztenčená bojeschopnost. Právě o její nesmlouvavý postup se mohl opřít diplomatický nátlak Spojených států. Zatímco rádoby experti malovali Trumpa jako popletu, který je všem k smíchu, on sám pochopil, že ze všeho nejdůležitější je připravit džihádisty o jejich nejdůležitější chlebodárce – země, které jejich boj financují, dodávají jim zbraně a poskytují úkryt. Většina palestinských vůdců jsou přetěžcí pracháči a není složité přetnout jim kyslík – pozastavit bankovní účty nebo zrušit jejich pobyt v zemi. Zhruba to se i stalo, když se od Hamásu odvrátili starší arabští bratři, jako jsou bohaté státy Perského zálivu. To oni řekli teroristům něco na způsob „ber, nebo běž!“, protože lepší nabídku už nedostanou. Nelze vyloučit, že jim byla také přislíbena možnost změny totožnosti nebo jiné špiónské únikové triky. Jenže dá se předpokládat, že žádné převleky je nadlouho před odvetou Mosadu nespasí.
Uzavření dohody každopádně ulamuje hrot mezinárodnímu tlaku na Izrael. Někteří věhlasní arabští publicisté jako kupř. Ahmed Fouad Alkhatib dokonce tvrdí, že jsme svědky zániku „palestinského narativu“ – rozuměj zájmu světa o palestinskou věc. Stejnou měrou, jakou se bude uskutečňovat mírový plán, bude ubývat strašidelných povídaček o hladovějících dětech, o zavražděných civilistech, o genocidě, jakou svět ještě neviděl. Senzacechtivá média budou instrumentalizovat zcela jiné příběhy: o soupeření různých ozbrojených klanů v Pásmu Gazy, o korupci při stavební obnově enklávy, o volebních podvodech atd., jichž Izrael již nebude účasten. V platnost vstoupí hlavní současné novinářské pravidlo: No Jews, No News (česky Když to není o Židech, nestojí to za zprávu).
Lidem a hnutím, která stojí za pořádáním davových protiizraelských akcí ve světě je jasné, že pro ně nastává konec starých dobrých časů. Proto usilovně hledají nový úhel pohledu, který by protiizraelskou nenávist umožnil udržet naživu. Představa dvou vedle sebe existujících národních států – židovského a arabského – pro udržení vzteku už nestačí. Proto se k principu dvou státností protestující davy stále méně uchylují. Zato stále častěji je v čele evropských demonstrací vidět perspektivnější heslo: No Two-State, but Nineteen Fourty Eight! (česky Žádné dva státy, nýbrž návrat před rok 1948). Jinými slovy, antisemity uspokojí jen takový stav světa, kde na mapě Izrael není.
Darmo mluvit o tom, že podobný sen o novém holokaustu mohou snít jen hnutí a politici, kteří sami mají smrt na jazyku. Je to účet bez hostinského – zapomněli se zeptat Izraelců, zda s tím souhlasí.
