Jefim Fištejn: Rusko vede hybridní válku. Kdy začnou evropské země problém řešit proaktivně?
Častá narušení vzdušného prostoru členských zemí NATO, nálety stíhaček a dronových rojů, hackerské útoky proti letištním a jiným protileteckým obranným zařízením, které zesílily v posledních týdnech na východním křídle Aliance, nebo nečekané návštěvy válečného loďstva u břehů západních zemí, jak se to stalo nedávno poblíž Dánska – to vše svědčí o tom, že hybridní válka Ruska proti Západu vstoupila do aktivní fáze. Putinova říše jedná zcela v duchu staré sovětské školy provokací. Jejich smyslem je jednak vyzkoušet odhodlání protivníka, jednak připravit závěrečný akt konfrontace: zahájení ozbrojeného konfliktu.
Jen blázen může uvěřit tomu, že vpád dvou desítek ruských bezpilotních strojů do Polska může být výsledkem technického omylu, nebo zlotřilého zásahu ukrajinských záškodníků, kteří odklonili drony a místo vlastního území je navedli do cizího vzdušného prostoru. Vždyť všechny stroje byly opatřeny dodatečnými zásobníky paliva, což jim umožňovalo překlenout ukrajinské nebe a dostat se hluboko do polského zázemí, jak s tím počítal i jejich letový plán.
Vysoká škola provokací, jak ji provozoval Sovětský svaz, vždy zahrnovala výuku hybridních forem dlouhodobého nátlaku s využitím nejrůznějších aspektů: politických, náboženských, etnických, kulturních aj, z nichž potom Moskva vždy uhnětla různé druhy útisku vyžadující ostrý zásah – „pošlapání práv národnostních menšin“, „žádost o pomoc“, „osvobození bratrských národů“ a tak dále. Takové scénáře sloužily pro přípravu vojenských vpádů prakticky ve všech případech, od dob Rusko-finské války v roce 1939 až po loňskou žádost Bašára Asada o poskytnutí bratrské pomoci jeho režimu v Sýrii. V dnešních reáliích Kreml používá stejné metody, jen uzpůsobené k výzvám současné hybridní války. Stejný je i jejich smysl: vyzkoušet reakce NATO na přímé akce, ale také na útoky jiného typu – na informační zdroje, na mediální platformy, na soudržnost společenské pospolitosti.
Praktická reakce všech západních entit na provokace Moskvy až doteď byla, jemně řečeno, velice rozpačitá. To zjevně motivuje Vladimíra Putina ke stále drzejším zkouškám pevnosti Západu. Je si dobře vědom toho, že za celou poválečnou dobu Sovětský svaz a Rusko coby jeho dědic nikdy nebyly bolestivě potrestány za svou agresivitu. Právě to přesvědčilo kremelskou moc, že se nemusí bát trestu ani v případě vojenského přepadení Ukrajiny. Jen neobyčejná houževnatost ukrajinského národa překazila dobyvačné choutky ruské generality a způsobila, že z plánovaného blitzkriegu se stala nejdelší novodobá evropská válka, jež se za pár měsíců vyrovná Velké vlastenecké.
Ne, že by generálové NATO, zvlášť ti, co jsou ve výslužbě, neuměli vymyslet, jak kontrovat záškodnické snahy agresívní říše na okraji Evropy. Problém tkví v tom, že se většinou jedná o reaktivní, tudíž odvetná opatření, nikoli o ofenzívní, útočnou strategii. Kupříkladu tak radikální návrh, jako posunutí námořních hranic Finska a Estonska tak, aby to znemožnilo Rusku přístup k Baltskému moři, což by zamezilo pohybům vojenského letectva a „stínového“ loďstva převážejícího ruskou ropu, naráží na neřešitelné problémy. Mezinárodní právo totiž předpokládá existenci nejen výsostních, ale také mezinárodních vod nepodléhajících jurisdikci pobřežních států. Je to bludný kruh: Rusko coby stálý člen Rady bezpečnosti OSN může vetovat každé pro sebe nepříznivé rozhodnutí. Ruské vojenské provokace lze účinně zarazit jen přechodem od reaktivní k proaktivní strategii. Jednat tak, aby to nebyly evropské země, kdo se bojí příletů ruských dronů či stíhaček, ale aby to bylo Rusko, kdo se děsí neohlášených návštěv západních nepilotovaných strojů a vojenských letadel.
Ukrajina už předvedla, jak se to dělá, když dokázala zasáhnout letiště a energetická zařízení agresora tisíce kilometrů od vlastních hranic. Za léta odrážení cizí agrese se Ukrajina naučila bezpilotním technologiím tak, že předběhla mnohé země NATO stále spoléhající na tradiční zbraně z konce minulého století. Zájem o nákup ukrajinských dronů projevily také Spojené státy. Evropské státy NATO hraničící s Ruskem by mohly nabídnout své území pro dislokaci ukrajinských bezpilotních letounů. Bylo by to silné odstrašující gesto, které by donutilo Rusko zamyslet se nad vlastní obranou místo provokování sousedů. Bylo by to mimochodem i v naprostém souladu s platným výkladem mezinárodního práva, podle něhož každá země může libovolně využívat území spřáteleného státu pro dislokaci svých vojenských jednotek a zbraňových systémů. Přesně tímto pravidlem se řídí Rusko, když rozmísťuje na území Běloruska své ozbrojené síly, včetně jaderných. Nevědí snad evropští lídři, že ještě v roce 2022 označil Kreml všechny země EU za „nepřátelské“?
Avšak dnešní evropští lídři se netají svým strachem před jakoukoli „eskalací konfliktu“, jako by ho chtěli zapudit svou netečností. Dávají tím útočníkovi právo diktovat tempo a podobu takové eskalace. Německý ministr obrany Boris Pistorius na vysvětlenou vlastní zdrženlivosti oznamuje, že k odražení případné ruské agrese bude jeho země připravena nejdříve v roce 2029. Nepřipomíná to pohříchu starý orientální vtip o mudrcovi, který se zavázal vezírovi za odměnu během 10 let naučit mezka mluvit, vědom si toho, že za tu dobu buďto mezek pojde, nebo vezír umře?
Když americký prezident Trump chutě obviňovaný z nečinnosti v náhlém rozmaru vybízí Evropany k tomu, aby sestřelovali ruské drony a stíhačky pokaždé, když vniknou do jejich vzdušného prostoru, slyšíme nespočet důvodů, proč to není možné, nebo proč jim takový nápad připadá podezřelý. Nestojí za tím náhodou záludná snaha přeložit břemeno případné války s Ruskem na bedra Evropanů, a tak se vyhnout nepsané americké povinnosti zachraňovat starý kontinent v případě nouze?
Trumpův francouzský kolega Macron zahalil svou reakci do vtipně sofistikovaného hávu: Odpovídat na provokaci silou znamená přece dělat přesně to, co očekává provokatér! Taková přímočarost uráží pověstný francouzský „esprit“. Jestliže Rusko očekává od bloku NATO silovou odpověď, pak je chytřejší agresora zklamat a pádné odpovědi se obloukem vyhnout! Na vpády ruských stíhaček lze jednak nereagovat vůbec, což agresora uvede do rozpaků, nebo ho jemně varovat před opakováním. Takových varování existuje celá řada, běžným počínaje, přes vážné a důrazné, a velmi vážným konče. Kdysi v 60. letech minulého století, v tehdejší konfrontaci s Ruskem, vydala Čína na 150 podobných velmi vážných varování.
Přitom po ruce máme příklad zcela opačného jednání – to, když Turecko v roce 2015 sestřelilo ruský bitevník Su-24, který pronikl nad turecké území ze Sýrie do hloubky pouhých 2 km! Rusko nejen urážku spolklo, ale podobných provokaci se navždy vyvarovalo. Jenže jak daleko je Evropa připravena zajít v takové proaktivní vojenské strategii? Jsou v houfu evropských lídrů tací, kteří ve svém vývoji již uzráli k pochopení, že Rusko nestačí pouze „zadržovat“? Že agresívní říše ohrožující svobodný svět jako sůl potřebuje výprask, který bude bolet ještě dlouho. Problém není v tom, že tu nejsou postavy velikosti Reagana nebo Thatcherové – problém je v tom, že dnešní liberální demokracie nemůže světu nabídnout žádné ideje, které by vyvolaly k životu vůdce takového formátu. Ti nesnesitelným tlakem dokázali kdysi donutit Rusko k „novému myšlení“, které venkoncem vedlo ke zmizení Sovětského svazu. Jen bezpodmínečné osvojení mnohem radikálnějšího a asertivnějšího postoje vůči Rusku je schopno vygenerovat silného západního lídra, který vrazí kůl mezi lopatky Kostějovi, jež blouzní o své nesmrtelnosti.
