Rebelové oživují podzimní volby, jako recese však začínali i Motoristé. Dříve voliče bavili pivaři i erotické strany
Už je to tu zas. Před každými volbami politologové i novináři dopodrobna zkoumají data Českého statistického úřadu a snaží se v nich najít cokoliv zajímavého na tom, kdo se bude ucházet o hlasy voličů. A vždycky se něco zajímavého najde. Nemusí to být zrovna fakt, že se pražské KSČM znovu podařilo na kandidátku v hlavním městě prosadit stalinistku Martu Semelovou. Nebo o něco podstatnější debata o tom, kolik žen se nakonec objeví na listinách jakých stran. Své místo si totiž v předvolebním období najdou i bizarnější záležitosti. A těmi tentokrát není myšlena kandidatura strany Petra Macinky. I když, i ona v Praze začínala jako recese mířená proti požadavkům ekologických aktivistů na snížení povolené rychlosti…
Český národ je národem vtipálků. To platí po staletí a projevuje se to i v něčem tak důležitém, jako je politika. Spisovatel Jaroslav Hašek si v roce 1911 založil Stranu mírného pokroku v mezích zákona, která svým podporovatelům slibovala kapesní akvária, pivo zdarma, podrobné vyjádření k zemětřesení v Mexiku nebo zrušení svobody slova. Nešlo jen o bizarní a bezcennou banalitu, ale o promyšlenou hospodskou satiru. Klíčovou součástí Haškovy performance tu totiž byl výsměch stávající reprezentaci. Ostatně, jak napsal ve svých Dějinách Strany mírného pokroku v mezích zákona: „Když mohou mít program národní socialisté, můžeme ho mít i my!“.
O Češích je známo, že nezkazí žádnou legraci v těžkých časech. A když pak přijde svoboda, i ona otvírá humoru dveře. Devadesátá léta znamenala uvolnění poměrů. A symbolem nové éry nebyl jen Discoland, nekonečné večírky a Václav Klaus, ale taky boom nových stran. Reprezentovat, když už je ta demokracie. Už v roce 1990 se zformovala Strana přátel piva, to je známý fakt. Méně už se však ví, že „pivní“ model se uchytil i v dalších evropských zemích. V Polsku dokonce dospěli do stadia, kdy se kvůli vnitřním hádkám pivní strana rozdělila na dvě – Malé pivo a Velké pivo. V Bělorusku byl předsedou pivní strany jistý Andrej Ramašeuski. A to až do chvíle, než ho diktátor Lukašenko nechal zavřít. Po propuštění emigroval do České republiky, kde se dokonce stal členem Pirátů a zastupitelem v Pardubickém kraji.
V poslední době pak byli „pivaři“ nejvíce slyšet v sousedním Rakousku. V roce 2022 jejich kandidát, zpěvák Dominik Wlazny, skončil třetí v prezidentských volbách s poměrně úctyhodným výsledkem 8,31 % hlasů. Hofburg se svým programem na zavedení pivních fontán a kriminalizaci ochucených piv sice nedobyl, znovu ale otevřel debatu o tom, nakolik se prostřednictvím satiry mohou projevit mladí nespokojení, avšak vcelku liberální voliči. A jestli náhodou není lepší, když ty neklidné reprezentuje někdo, kdo sice neví vůbec nic o ekonomice, ale zabrání tomu, aby jí rozdrancovala radikální pravice, která by si protestní hlasy jinak rozdělila.
K veselejším humoristickým stranám můžeme řadit třeba erotické iniciativy, jedna se ostatně utvořila i u nás. Na rozdíl od Itálie sice nevyšvihla žádnou pornoherečku přímo do parlamentní lavice, zpětně se ale má za to, že aspoň částečně napomohla k odtabuizování některých témat, například otevřenou komunikací o homosexualitě. V Německu zas úctyhodně dlouho funguje Die Partei (jednoduše „Strana“). Ta si dlouho dělala legraci úplně ze všeho a ze všech i bez nároku na křesla v německém parlamentu, který ve skutečnosti kvůli volebnímu systému zůstává netknut podobnými aktivitami. Před volbami do Evropského parlamentu v minulém roce se ale Strana postarala o skandál, když zveřejnila video, ve kterém je pácháno násilí na voličích AfD. Bylo to nevkusné, ale hezky se to napojilo na debatu o hranicích svobody slova. Tou českou už v případě evropských voleb v roce 2019 otřásla existence strany ANO, vytrolíme europarlament vedená influencerkou Sejroškou. Ta slibovala zavedení třetí kvality potravin pro Maďarsko a Slovensko, návrat devadesátých let na české televizní obrazovky nebo dotace na okurkový salát.
Ale zpátky do současnosti. Hned s číslem 1 do sněmovny letos kandiduje strana Rebelové. Ta slibuje například jednotné označování cenovkami v supermarketech, zarovnání sazeb DPH na 20 a 10 %, „protože je to prostě sexy“ a účast ve finále fotbalového mistrovství světa do roku 2050. Na programu této formace se projevuje jedna charakteristika, která ve skutečnosti není vůbec výjimečná – kombinace relativně vážného programu s humornou formou. Slibuje totiž zároveň spravedlivé důchody, zrušení koncesionářských poplatků nebo kriminalizaci těžkých drog. Hranice mezi tím, co ještě je produktem reakce na palčivé téma a co už je jen snahou vyvolat jen salvy smíchu, bývá mnohdy tenká. Trochu na hraně recese se pohybuje i stálice volebních klání posledních let, youtuber Urza. Ten se označuje za anarchokapitalistu a svou stranu nazývá „Nevolte“. Dává dohromady komunitu těch, kdo ve skutečnosti volby neuznávají, protože se podle nich „ke svobodě provolit nelze“.
A nezapomeňme ani na Motoristy. Po loňském úspěchu Filipa Turka bychom je už za recesistickou stranu asi neoznačili. Zároveň ale platí léty prověřená teze politologa Angela Panebianca, který tvrdí, že v současné organizaci strany vždycky lze nalézt „genetický kód“. Tedy cosi, co existovalo v období založení strany, avšak už dnes není jasně zřetelné. A na počátku svých aktivit se v Praze Macinkovi svěřenci skutečně činili. Zveřejnili seznam dopravních zločinů tehdejší pražské koalice, setrvale kritizovali Piráty i Zelené, přičemž pohnutkou pro jejich aktivizaci byly protesty některých ekologických iniciativ vyslovujících se proti prioritizaci automobilové dopravy. Jejich recese tehdy spočívala v tom, s jakou lehkostí si levicové politiky podávali a že dlouho nebylo jasné, jestli to myslí fakt vážně. A stejně jako „pivaři“, i oni inspirovali: v roce 2019 vznikla v Polsku Strana řidičů, která měla ještě radikálnější program. Chtěla osvobodit pohonné hmoty od veškerých daní i zrušit rychlostní limit na silnicích všude, kde to jen jde. Program tak parádní, že by pro něj Filip Turek hlasoval oběma rukama.
Někdy jsou aktivity humoristických stran výrazem satiry potkávající se skoro se zoufalstvím ze současné politické reprezentace. Jindy je to hluboce promyšlená hra pracující s vrtkavou myslí protestních voličů. A v některých případech jde pouze o bezmyšlenkovitý žert, který si na nic nehraje. Kouzelné na těchto stranách je, že dokáží v nelehkých časech pobavit. A připomenout, že brát vše vážně škodí nám všem.
