Palestinský stát je dnes fikcí. Tuto myšlenku zničilo napadení Izraele teroristy z Hamásu a válka v Gaze
Tváří v tvář katastrofě, kterou zažívá Gaza, si někteří politici a propalestinští aktivisté myslí, že až zavládne příměří a z politiky zmizí izraelský premiér Benjamin Netanjahu, šance Palestinců na samostatný stát zase stoupnou. Francouzský prezident Macron proto řekl, že jeho země uzná v září Palestinu. Je to naivní a neznalý pohled na řešení složité situace. Většina Izraelců, bez ohledu na Netanjahua, takový stát odmítá a po masakrech z října 2023 o tom židovský stát vůbec nebude uvažovat. A palestinští extrémisté mezitím vyzývají ke zničení „sionistické entity“. Dvoustátní řešení je proto zatím fikce.
Část demokratického západního světa, včetně některých lidí v Česku, považuje záměr na dva státy vedle sebe, Palestinu a Izrael, za zásadní podmínku pro vyřešení staletého konfliktu. Jenže to neodpovídá současné realitě. Je to politologické sci-fi. Na něco takového musí být dva. Musí se na tom domluvit palestinská a izraelská strana. K žádné takové dohodě ale nebude vývoj směřovat ani po skončení války v Gaze. Přesně to popsal americký prezident Donald Trump, který oznámení Emmanuela Macrona o brzkém uznání Palestiny označil za „nepodstatné“ a dodal, že „to nic nezmění“.
Radikálové a teroristé, kteří mají na palestinskou společnost jak v Gaze, tak na Západním břehu Jordánu v současnosti obrovský vliv, totiž sami neuvažují o dvoustátním řešení (o tom pořád mluví i česká diplomacie). Nadále vyzývají ke zničení „sionistického státu“ a sní o jedné Palestině. Bez Židů. Ismáíl Haníja, bývalý šéf teroristické organizace Hamás, kterého Izraelci zabili loni v červenci v íránském Teheránu, 7. října 2023 (v den kdy jeho lidé masově masakrovali Židy při útocích v Izraeli) nemluvil o řešení dvou států. Nemluvil ani o východním Jeruzalémě jako o možném palestinském hlavním městě. A ani se nevracel k linii z roku 1967, ke které se kdekdo odvolává v rámci toho, v jakých hranicích má vlastně palestinský stát vzniknout. Jednoznačně řekl, že Židé „musí opustit Palestinu“. Nevyslovil ani slovo Izrael, protože radikálové existenci tohoto státu neuznávají. Hovořil pouze o „sionistické entitě“. Co to znamená? Že válka na život a na smrt bude pokračovat. V jaké intenzitě, to nevíme.
Chtít po Izraeli, aby za této situace, kdy navíc ani není jasné, kdo bude vládnout v Gaze a jak obstojí zkorumpovaná palestinská vláda na Západní břehu Jordánu, jednal o vzniku palestinského státu, je nesmyslné. S kým má vlastně jednat? Vždyť poslední volby se na palestinských územích uskutečnily v roce 2006. Jakou legitimitu má například gerontokratický palestinský prezident Mahmúd Abbás, kterého si kdysi vycvičila sovětská tajná služba KGB a s kterým se francouzský naivista Macron při setkáních líbá? Nemluvě o vrazích z Hamásu a dalších teroristických skupin.
Dokud budou mít tak velký vliv na život Palestinců organizace jako Hamás, Palestinský islámský džihád a další, které vnímají existenci Státu Izrael jako netolerovatelný zásah do islámské sféry (té se říká dár ar-islám) a jsou odhodlány ho odstranit všemi prostředky, tak Izrael nemůže diskutovat o vzniku samostatné Palestiny. Tím by ohrozil sám sebe.
Hamás, odnož extrémistického Muslimského bratrstva, samozřejmě nereprezentuje všechny Palestince, ale reprezentuje hodně Palestinců. Už skoro dvacet let reprezentuje Gazu navenek. Jenže zatímco Západ vnímá problém Izraelců a Palestinců jako otázku politickou a teritoriální, tak Hamásu se za podpory Íránu podařilo do věci postupně zatáhnout náboženství. V centru tohoto islamistického pohledu je fantazie o ukončení Izraele zabitím co největšího počtu Židů. Cílem palestinských radikálů tedy není vznik dvou států. Dalo by se nadneseně říct, že jejich cílem je „konečné řešení“. Řešení bez Židů. Jenže takový pokus o genocidu zde existoval už za druhé světové války. To ví i západní propalestinští aktivisté a politici, ale pořád něco takového ignorují.
Současná situace v Gaze je katastrofou, to bez jakékoli diskuse. Izrael za ní nese svou část zodpovědnosti a musí být připraven snášet tvrdou kritiku i od svých spojenců a příznivců. Ovšem musíme stále připomínat důvody vpádu Izraelců do Gazy. Tím byly masakry Židů ze 7. října 2023. Byl to vůbec nejsmrtelnější a nejrozsáhlejší akt masového násilí proti Židům od holocaustu za druhé světové války. Palestinští teroristé v jižním Izraeli vraždili, znásilňovali, mučili a upalovali lidi. Některým sťali hlavy. Stříleli rodiče před očima jejich dětí a děti před očima jejich rodičů. Mnoho ze svých činů vysílali živě. A unesli 251 lidí, z nichž některé dodnes nevrátili bez ohledu na to, zda jsou naživu či nikoli. Kdyby je vrátili, válka už podle všeho skončila. Jenže to jim, stejně jako izraelským radikálům, nehraje do karet.
Na masakry musel Izrael zareagovat s největší rozhodností. Použil u toho i nepřiměřenou sílu a někdy nepřiměřené prostředky. Jenže Izraelcům jde o přežití. Jde o život nebo smrt. Jak ale ukazuje historie, jednoduchá řešení pro Gazu neexistovala a pořád neexistují.
Izrael vedl v Gaze války už v roce 1948, pak během Suezské krize (1956) a nakonec ji dobyl a obsadil v roce 1967. O dvacet let později vypukla první palestinská intifáda (povstání), dohody z norského Osla z roku 1993 potom přinesly na nějakou dobu klid a tehdy existovala i největší šance, že nezávislý stát Palestinců, se všemi možnými parametry, skutečně vznikne. Jenže v roce 2000 vypukla druhá palestinská intifáda. Po ní se Izrael z Gazy stáhl a zrušil tam všechny židovské osady. Poté vyhrál volby Hamás a situace je od té doby neklidná a jak vidíme, zatím neřešitelná. Problém se vystupňoval i tím, že Izrael v roce 2007 ve snaze zajistit svoji bezpečnost zavedl blokádu Gazy, která trvá dodnes. Ovšem blokádu zavedl z druhé strany i Egypt. Pak přišla v Gaze série válek. Nejdříve na přelomu let 2008-2009, potom v letech 2012, 2014 a 2021. Ovšem svojí délkou, rozsahem i počtem obětí byly nesrovnatelné s tím, co zde vidíme od útoku Hamásu na Izrael v říjnu 2023.
V minulosti se Izrael klonil nějakou dobu k možnosti řešení založené na existenci dvou států. Židovský stát to i schválil, ale někteří jeho muslimští protivníci to odmítli, protože neuznávají samotnou podstatu Izraele. Po 7. říjnu 2023 je ale naprosto nepravděpodobné, že by se Izraelci k myšlence dvou států chtěli vrátit. Bez ohledu na to, koho a co Macron a jemu podobní uznají.
Myšlenka dvou států bude podle mě opět na stole až tehdy, kdy bude v Palestině zcela eliminována radikální islamistická ideologie, která sní o likvidaci Židů a tím i konci Izraele jako takového. Ovšem to je věc, která se nepřijde rychle. Možná to bude trvat několik generací. Proto je vznik palestinského státu na dlouho fikce.
