Jefim Fištejn: Morální zombie útočí! Valí se světem a mumlají si pod vousy: „Svobodu Palestině!“
Že odkazy k morálce a božím přikázáním v diskusích o soudobých politických problémech je postup falešný a odsouzeníhodný, je dnes samozřejmostí a nošením dříví do lesa. I přesto je tento způsob polemiky hojně a bez uzardění nadužíván. Od okamžiku, kdy představa o politice jakožto o soupeření rovnoprávných vývojových směrů vhodných ke střídavému praktickému použití byla nahrazena výkladem politiky coby zápasu vesmírného Dobra s kosmickým Zlem, změnila se i role obecné morálky. Nárok na její vlastnictví si činí jen jedna síla – ta, která plnomocně zastupuje vesmírné Dobro.
Důvěrníci Dobra přece nemohou dovolit zástupcům Zla mít stejná práva jako oni – to dá rozum! Boj proti silám Zla je lítý, na život a na smrt, není v něm místa pro kompromisy a velké je pokušení opřít se ve sporu o vyšší princip mravní. Pokud existuje a my v něj věříme, není snad jen logické poměřovat tímto metrem jakékoli počiny politických subjektů: stran, zemí, mezinárodních organizací? Není, jestliže ve svém závěrečném soudu neumíme zohlednit jiné, zejména racionální aspekty problému.
Pak se dostáváme do změti sotva řešitelných dilemat, kde pojmy ztrácejí svůj původní význam. Cokoli může být pojmenováno jakkoli, je to pouze otázka silových poměrů. Vítězí ten, kdo jako první označí protivníka nějakou zahanbující přezdívkou coby nositele odporné ideologie. Kremelský režim, jenž dávno vykazuje rysy korporativního fašismu, údajně do posledního dechu bojuje proti ukrajinskému nacismu. Genocida už nemusí znamenat programové vymýcení celých skupin obyvatelstva na základě jejich etnické příslušnosti, klidně se tak dá označit třeba i pokus potlačit vojenskou silou organizovaný teror. Tím spíše, že i tak „objektivní“ mezinárodní orgán, jako je OSN, oficiálně nepokládá Hamás za teroristický spolek a v jeho snaze o totální likvidaci Izraelců nespatřuje nic genocidního – nikoho ani nenapadne používat tento technický termín v souvislosti s „národně osvobozeneckým bojem“ Palestinců.
V situaci dokonalého zmatení pojmů je použití vyššího principu mravního jakožto rozhodujícího kritéria pravdy přinejmenším ztíženo, ne-li úplně znemožněno. Svědomí člověka je trháno smutnou realitou na cáry. Na jedné straně na něho denně doléhají obrázky utrpení Palestinců v pásmu Gazy, které apelují na jeho lidskost. Na straně druhé se ještě z paměti nevytratily záběry událostí ze 7. října roku 2023, kdy nachlup stejní ctihodní lidé nyní vzývající naši soucitnou pomoc chutě vraždili bezbranné sousedy, znásilňovali ženy, upékali kojence v troubě a unášeli do krysích děr rukojmí, kde je drží dodnes. A titíž zoufalí a nešťastní lidé nejenže nelitují svého předchozího počínání, nýbrž slibují se i příště zachovat stejně! Rozum napovídá, že stranit jim je proti smyslu života a proti přírodě. Jenže nesoucítit s těmi, kdo momentálně trpí, normálnímu člověku připadá amorální. Jak ve vlastních očích zůstat slušným člověkem a ubránit se přirozenému soucitu s nešťastníkem?
V lítém boji mezi rozumem a citem zpravidla vítězí ta emocionální složka. Cit většinou mívá navrch. Morálka, jež po nás žádá podpořit situačně slabšího, nutí zapomenout na logiku a na předchozí zkušenosti. Dnes máme soucítit a litovat budeme až potom!
Svět se plní morálními zombiemi slepě reagujícími na srdceryvné volání o pomoc. Lhostejno, kdo o ni volá, co přivedlo volajícího k tomu, že se ocitl v nouzi, a jaké budou důsledky toho, že mu bude velkoryse pomoženo. Naplnění potřeby milosrdenství dává existenci morální zombie smysl. Avšak pokud je zároveň zbaveno paměti a logiky, stává se tou trhlinou, kterou smrt prolamuje obranu a vniká za hradby života.
Dnes se zástupy morálních zombie tupě valí k Pásmu Gazy. Mumlají si pod vousy smysluprázdné, leč citově zabarvené věty: „Svobodu Palestině!“, „Od řeky k moři!“, „Zastavte genocidu Palestinců v Gaze!“ Slogany jim zcela nahrazují přetěžkou práci myšlení, které bolí. Věnují milióny dolarů na záchranu hladovějících gazských dětí a nikdy si nepoloží logickou otázku, jak mohou děti umírat hlady tam, kde z tohoto důvodu nezemřel žádný dospělý a kde jedinými podvyživenými byla osvobozená izraelská rukojmí? Nezdá se jim nepatřičné mluvit o genocidě Palestinců v Gaze a ani na chvíli se nepodivit tomu, proč v nepříliš vzdálené Haifě se jejich pokrevní příbuzní těší naprosté bezpečnosti? Asi nezdá, protože emoce morálním zombie nahrazují rozum.
Zbytečně bychom je poučovali, že účelem Desatera není poskytovat návod k jednání, nýbrž připomínat absolutní mravní ideál, sotva dosažitelný, a přesto veledůležitý pro smysluplnou existenci. Žádný národ neposílá své syny do bitvy se slovy „Nezabiješ!“ A každý ví, co má na mysli Čapkova Matka, když vkládá synovi do ruky otcovu flintu a říká mu: „Jdi!“
