Jefim Fištejn: Clo na hloupost aneb Špatná zpráva pro uvědomělé odpůrce Donalda Trumpa
Poslední dny světem hýbe otázka dovozních cel v obchodní výměně Spojených států s Kanadou, Mexikem a Čínou. Staronový prezident Donald Trump na veškeré zboží dovážené z těchto zemí do USA hodlá uvalit 25 % clo. Zítra se problém může dotknout, a nejspíš se i dotkne Evropské unie, tudíž i nás.
K nové situaci je možné zaujmout dva přístupy: věcný a ideologický. Ten druhý po nás požaduje, jak se říkalo za komunizmu, postavit problém politicky. Trump je přece tmář, zpátečník a reakcionář, takže je jasné, že jeho návrh musí být z podstaty špatný, pokroku nepřátelský a ekonomicky nevýhodný úplně pro všechny. Trump nesmyslné opatření zavádí nejspíš z přirozené tuposti, aby tak plnil předvolební sliby. Ostatně navýšení cel inzeroval už ve svém volebním programu, takže na tom není nic převratně nového. Rozkolísá tím akorát mezinárodní trhy, vychýlí ceny zboží z normálu, způsobí drahotu, zvýší inflaci a nezaměstnanost, poškodí obchod, a vůbec. Politicky vzato, co jiného lze očekávat od nevyzpytatelného kazisvěta?
To je zhruba to, co předpovídají ve své většině levicově smýšlející národohospodářští experti. Ti stejní, co si pochvalovali dosavadní vývoj světové ekonomiky, jenž vyústil v trvalou krizi a nepřestavitelnou státní zadluženost, kam se podíváš. Ti, co nás úspěšně zavedli do tmavého hvozdu a civilizačního tunelu, na jehož konci kvůli nedostatku proudu museli vypnout i poslední světlo. Vedli nás sice poslepu, ale v rámci pokroku, zatímco všechny cíle populisty Trumpa zůstávají nemožně zpátečnické, vypůjčené v lepším případě z předminulého století.
Trump se samozřejmě ohání rádoby věcnými argumenty. Celní systémy různých zemí jsou mimořádně složité, navzájem chytře prokombinované, leč mají jednoho jmenovatele společného pro všechny tři zmíněné státy, a pohříchu i pro státy EU: tak, nebo onak vždy ústí ve vysoký schodek obchodní bilance v neprospěch Ameriky. V případě Kanady její přebytek vůči většímu sousedovi už před dvěma lety dosahoval takřka 800 mld. dolarů, u Číny to bylo kolem 400 miliard, dokonce menší Mexiko v posledních letech zaznamenávalo solidní převis v řádu 150 mld. dolarů.
I když pomineme washingtonskou výtku ohledně toho, že vlády těchto zemí nedostatečně bojují s pašeráctvím drog a lidí, stejně budeme mít potíže s logickým vysvětlením kladného salda v obchodě těchto zemí se Spojenými státy. Je kvalita tamních výrobků nějakým způsobem zásadně lepší než zboží amerického? Značnou část dovozu, zvlášť v případě Kanady, tvoří energie a energetické suroviny, ale je radno v takové situace omezovat možnosti vlastní těžby a zavírat těžební kapacity z pofiderních důvodů? A vůbec v čem tkví obzvláštní pokrokovost takového uspořádání výměny zboží, kdy nejsilnější partner je neomylně ve ztrátě? Nezrcadlí se v tom spíše neschopnost demokratických vlád prosadit spravedlivější poměr sil mezi západními spojenci? Není to snad ten typ nerovného obchodu, kterému Donald Trump říká dotování partnera?
Při čtení tiskovin hlavního proudu se sotva vyhneme dojmu, že dovozní cla sami o osobě jsou věc zlá, ďáblův nástroj poroby a nerovnosti, a pekelník Trump si je snad zlovolně vymyslel. Kdepak, existovaly vždy a vždy byly využívány v té míře, v jaké je vláda dokázala prosadit! Proč kupříkladu dovoz amerických osobních aut do Německa má být zatížen jako dosud 10 % clem, zatímco obráceně je to jen 2 a půl procenta? Kdo nám nakukal, že tak je to správné a slouží věci demokracie, a pokud by to bylo naopak, demokracie se bude cítit ohrožena v základech? Zástupci německého průmyslu na Trumpův záměr odpovídají, že vyšší cla mohou ohrozit jejich obchodní koncept, leč americký prezident přece není strážcem jejich obchodního konceptu! Nebyl to Trump, kdo způsobil neuvěřitelnou nerovnováhu světového obchodu a nelze po něm chtít, aby ji pokládal za spravedlivou a nedotknutelnou. Ostatně obnovení vyváženosti mezinárodního obchodu bylo jádrem programu, s nímž prezidentské volby vyhrál.
Staronový prezident je přiznaným mistrem „kravského handlu“ a málokdy ve smlouvání prohrává. Jeho osvědčeným hmatem je silné úvodní nadsazení laťky, aby měl z čeho slevovat, kam ustupovat. Zajišťuje si tak větší prostor pro případný úhybný manévr. Dosažený výsledek i po ústupcích a slevách bývá podstatně lepší než původní stav věci. Je to vidět už na prvních výsledcích jednání kolem oznámeného navýšení dovozních cel.
Kolumbie po krátkém vzdoru souhlasila s přijetím svých krajanů vyhoštěných z USA kvůli nelegálnímu vstupu do země. Panama se po důrazné návštěvě nového ministra zahraničí Marca Rubia zavázala zrušit všechny dohody s Čínou, které Pekingu zajišťovaly výsadní postavení v pásmu Panamského průplavu. Mexiko souhlasilo s vysláním desetitisíců vojáků na Rio Grande, aby před nezvanými hosty neprodyšně uzavřeli hranici s Amerikou. Kanadský premiér Trudeau i přes bojovné výkřiky z okna nakonec přijal měsíční odklad opatření, za což určitě musel na oplátku něco podstatného slíbit. Nemám sebemenších pochybností, že zhruba stejně dopadne i slibovaná konfrontace s Evropskou unií, a dosažený kompromis bude nakonec vnímán Američany jako satisfakce za dlouholetou nespravedlnost. Evropa v tom tahá za kratší konec a jenom zaťatí levičáci mohou vítat spor jako příležitost k rozpoutání obchodní války, na které nejspíš sami vykrvácí.
Pro ty, kteří si vážně myslí, že celý svět Trumpovy kroky vnímá se stejným pobouřením jako jejich uvědomělá bublina, mám špatnou zprávu: mám-li věřit průzkumům, takřka všechna počínání současné administrativy Američané vítají. Výjimku tvoří návrh na převzetí kontroly nad pásmem Gazy, který americkým občanům připadá příliš drahý a nejistý, ježto je spojen s možnými ztrátami na životech. Ve všech ostatních případech je podpora obyvatel vyšší, než byla ve volbách. Poprvé za desetiletí obliba tohoto prezidenta přešla z červených čísel do černých. Ukazatel spokojenosti s vývojem společnosti, který vždy stál mimořádně nízko a za Bidena činil 27 %, se vyhoupl takřka k 50 %.
Za zmínku stojí i další pozoruhodný úkaz – změna významu některých zavedených politologických pojmů. Zatímco dříve bývali jako populisté označováni politici, kteří rozdávají voličům nesplnitelné sliby, nyní je největším populistou Trump, jemuž je vyčítáno, že úzkostlivě plní svůj volební program a uskutečňuje přesně to, co voličům slíbil. Je to od něj přinejmenším nefér! Dobrý liberální politik si z plnění volebních slibů vrásky nedělá, a proto ho máme rádi.
