Buchert: Jaké budou důsledky vládní krize? Česko zalije vlna populismu
Čtěte Reflex v Googlu přednostně
Nastavte si Reflex jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
Před třemi lety, 9. října večer, bylo po sečtení výsledků voleb do Poslanecké sněmovny jasné, že moci se chopí pětikoalice stran. Vládnutí v takové sestavě je kompromis, který omezuje provádění reforem. Tento experiment končí pádem Ivana Bartoše. A na reformy už nezbývá čas, protože kampaň k dalším volbám se už rozběhla.
Jak už to v rozhádaných rodinách bývá, i u posledního vládního rozkolu převládly emoce, které zatemňují mozek. Daleko více se proto hovoří o způsobu vyhazovu Ivana Bartoše, který provedl koaliční otec Petr Fiala telefonem, než o tom, že nezbedný pirátský synek měl už dávno dostat výprask, aby se srovnal. Představitelé České pirátské strany u toho pod vlivem čtyř prohraných voleb za sebou (sněmovní, evropské, krajské, senátní) ztratili tvář. Jejich ostré napadání ODS jim zabouchlo dveře pro případnou budoucí spolupráci. Obnažilo to i věc, o které se léta ví, ale povolební sněmovní matematika nedovolila jiný postup. Účast v mnoha směrech levicových Pirátů v kabinetu byla totiž stejně absurdní jako kečup v dršťkové polévce. Jejich čtyři hlasy nebyly pro vládu životně důležité, ale museli do ní podle dohod vstoupit jako součást koalice se Starosty a nezávislými. Pětice stran tak sice zabránila uchopení moci nevyzpytatelnému a kontroverznímu Andreji Babišovi, ale současně jejich nesourodost odsunula z cesty hlubší reformy, které bylo potřeba udělat. Takovými reformami není ani korespondenční volba, ani manželství pro všechny. Málo se vládlo, spíše úřadovalo. A někdy se navíc úřadovalo špatně, jak to vidíme při zpackané digitalizaci stavebního řízení.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
