Petr Havlík: Piráti v Česku jako světová rarita, která se utopila ve svém vlastním moři
Ivan Bartoš nejprve stavěl svoji prezentaci na boji se starými pořádky, na generačním vzdoru, na IT kompetenci a expertíze a na naprosté transparentnosti, a to jako lídr svérázného protestního hnutí. Tento mladý vzdělaný muž (a kdysi „nová naděje“ české politiky) se posléze přizpůsobil místním podmínkám a stal se z něj na nějakou dobu další údržbář a konzument moci. Podobnou zkušenost mají obyvatelé Prahy i s Piráty ve vedení magistrátu.
Předseda Pirátů (nyní v rezignaci) prokazatelně nezvládl manažerské řízení svého úřadu a i to pravděpodobně vedlo k opakujícím se porážkám ve volbách. Se čtyřmi poslanci získali Piráti tři ministerské posty. To je rarita v globálním měřítku. No a teď ten flám končí. Piráti si sundali svoje kabáty údajně loajálních členů demokratické vlády a opět se chtějí stát těmi pravými Piráty. Sami sebe zahnali do kouta, v němž kňučí a kopou kolem sebe. Rozhodli se všem ostatním rozšlapat jejich bábovičky, aby nikdo nepoznal, že ta jejich se rozsypala už dávno.
Nic osobního vůči Ivanu Bartošovi v tom není, ale určité otázky nám to otevírá. Česká pirátská strana se sama definuje jako liberální, středová, ale spíše je to středolevice s extrémními tendencemi. V Evropském parlamentu patří do frakce Zelených a Evropské svobodné aliance. Nyní mají naši domácí Piráti 1156 členů. Nejlepší výsledek v parlamentních volbách z evropských pirátských stran získali Piráti na Islandu v roce 2016, a sice 14,5 %, ale v následujících volbách to bylo již pod 10 % a sestupná tendence dále pokračovala. Piráti působí nebo působili také v Estonsku, Finsku, Itálii, Lucembursku, Německu, Nizozemsku, Norsku, Polsku, Slovensku, Slovinsku, Španělsku, Švédsku, Švýcarsku a Belgii. Ve všech těchto zemích jsou buď v opozici (často málo významné), ale většinou nejsou v parlamentech zastoupeni vůbec.
Českým specifikem byla silná pozice Pirátů na naší domácí politické scéně, a to i v celoevropském kontextu. Piráti sbírali hlasy zprava i zleva. Převzali pomyslný protestní štafetový kolík po svých předchůdcích. Naši voliči rádi experimentují, a tak si říkali, proč to nezkusit s Piráty. Neodradil je ani samotný provokativní název strany.
Pirát je námořní lupič. Piráti obvykle přepadávali a stále přepadávají obchodní lodě, ale často loupí a rabují i na pobřeží. Námořní lupiči byli známí už ve středověku. Piráti svorně přijali vyvrženectví z tradičních společností nebo možná v sobě našli jen spřízněné duše vyvrhelů. Byli ale známí například i tím, že osvobozovali otroky z otrokářských lodí a pak je vítali ve svých řadách. Piráti bývají hluční, vulgární, drsní, hrubí, extravagantní a bezohlední námořní bandité. Kdo by neznal román Roberta Louise Stevensona Ostrov pokladů, kde vystupuje pirát Long John Silver, anebo již kultovní film Piráti z Karibiku s kapitánem Jackem Sparrowem, jehož hrál Johnny Depp. Jak to souvisí s odpovědnou politikou? To opravdu nevím, ale asi v tom bude nějaká symbolika.
Těch možných scénářů budoucích pirátských postojů je celá řada… Pes, který štěká nekouše, ale může obtěžovat okolí. A co se týče ničím nepodložených napadání všech ostatních, pak je třeba si uvědomit, že to může mít pro autory lží, fabulací a smyšlených konspirací i dosti bolestivou právní dohru. Každá hra má své důsledky a jednou skončí i součtem ztrát. Velká očekávání bývají nezřídka nahrazována pocity frustrace a zmaru. Ivan Bartoš odhalil svoji nedospělost a s ním i někteří jeho další parťáci a parťačky. Stali se nepředvídatelnými a nevyzpytatelnými pohrobky svého bývalého úspěchu. Jejich koaliční potenciál se tak limitně blíží nule a pro voliče je těžké nalézat motiv proč je volit. Protestní étos je obsazen a image ukřivděných břídilů jim body nepřinese. Heslo Pirátů je „Internet je naše moře“. A teď se zdá, že se ve svém vlastním moři utopili a skončí na dně v zapomnění a bezvýznamnosti. Byla to jejich volba. Pirátům bych vzkázal, že nenávist kalí zrak, a tím znemožňuje hledat pravdu. Pokud někdo rád moralizuje, pak prosím, ať si moralizuje, ale nejprve musí mít zameteno před vlastním prahem. Můžeme tomu říkat pokora.
