Miloš Zeman své postprezidentské období pojal svérázně, ale zároveň věrně svému celoživotnímu naturelu. Zatímco bývalí prezidenti ve světě po odchodu ze své funkce zakládají knihovny či instituty a píšou se zkušenými publicisty své paměti, Zeman se každou středu nechá přivézt a vynést do své „kanceláře“ vzniklé z repasované ložnice, přijímá zde různé obskurní figurky a aktuálně před pár dny vyplivl do knižního světa slátaninu zvanou Spiknutí, ve které účtuje s lidmi, kteří ho údajně chtěli zbavit prezidentského úřadu. Vše korunoval křtem tohoto díla, který se konal v Arcibiskupském paláci a na němž se sešla sestava pitoreskních postaviček jak z céčkového panoptikálního cirkusu.
To, že na akci přijde bývalý kancléř Vratislav Mynář, saxofonista Felix Slováček, nesmrtelná teta Jiřina Bohdalová, komunistka Kateřina Konečná, někdejší náhodný premiér Jiří Paroubek a další podobné „osobnosti“, nestojí za větší povšimnutí. Vrána k vráně sedá a Miloš Zeman je nyní již hodně vypelichaná a bezvýznamná vrána. Skoro bych to přirovnal ke kultovní scéně z filmu Jedna ruka netleská v podání excelujícího Ivana Trojana. Co však za povšimnutí stojí je účast emeritního kardinála Dominika Duky, který ke spisku napsal doslov. Myslím, že se po oznámení této informace musela v nejednom katolíkovi vařit krev. Třeba už jen proto, že Zeman nikdy láskou k církvi nehořel a neváhal s podpisem zdanění církevních restitucí, které nakonec zarazil až Ústavní soud. Není divu že mnozí katolíci i instituce se od kroku Duky začínají distancovat.
Nicméně abychom si rozuměli a měli v tom jasno, budiž řečeno, Miloš Zeman si může dělat, co chce. Může si tedy sepisovat své plky a utkvělé představy a pokud se najde nějaký Nebojsa či jiný odvážlivec, který mu je bude chtít vydat, tak vše v pořádku. A je úplně jedno, že text nepsal samotný Zeman, ale jacísi dva servilní pisálci, kteří očekávají, že se tomhle spisku zviditelní.
Z již publikovaných recenzí nebo hodnocení je zřejmé, že Zeman pokračuje ve své snaze, skrze kterou chce rehabilitovat svoje působení na Hradě ve funkci prezidenta republiky. Jeho epocha přitom skončila obrovským fiaskem, Zeman ve světle někdejší i současných událostí vypadal a vypadá jako neschopný snílek a žvanil, kterému se nic nepovedlo a na co sáhl, to zkazil. Nikdo ho nebral vážně a státníci v okolních zemích i ve světě si oddychli, když z Hradu odjel navždy. Jediné, co mu zůstalo je jeho osobní naturel smíchaný z ješitnosti, nenávisti a lidské mstivosti, kterou zcela zdevastoval a zastínil svoje hvězdné politické období z 90. let.
Nyní má Zeman potřebu se vypořádat s těmi, kteří měli obavu o to, zda byl schopen vykonávat prezidentský úřad v inkriminované době, když se střídaly vlády. Každý, kdo si tu dobu pamatuje, tak ví, v jaké stavu se nacházel a jak dlouhé dny a týdny veřejnost nevěděla, co s ním je a zda bude i nadále svůj úřad schopen vykonávat. Je jasné, že ho určitá skupina lidí potřebovala v úřadě udržet, protože realizovala svoje mocenské nebo obchodní plány. Že to mnohdy bylo lidsky za hranou, to už si dotyční musí vyříkat mezi sebou. Především i se Zemanem samotným.
Pokud si někdo Zemanův spisek chce koupit, tak ať tak beze všeho učiní. V dnešní době papír unese všechno a jak říká klasik „každé zboží má svého kupce“. Druhou věcí je však ideový záměr a veřejná prezentace tohoto titulu. Skrze něj utržil institut prezidentského úřadu opět nepříjemně těžký políček. Myslím si, že to je vůči občanům této země, kteří se každý měsíc ze svých daní Zemanovi skládají na rentu i jeho repasovanou pracovnu, hodně nefér a něco, co si opravdu nezaslouží.
