Hnutí ANO odvolalo účast svých představitelů na pondělní schůzce u prezidenta Petra Pavla k důchodové reformě. Nechtějí prý dělat stafáž u něčeho, o čem už je rozhodnuto a co je vláda připravena protlačit silou své většiny, prohlásili Babišovi loajální zaměstnanci Alena Schillerová či Aleš Juchelka. Celou věc je však potřeba prezentovat zcela jinak: zástupci ANO vědomě rezignovali na svoji úlohu opozice a cynicky plivli na stovky tisíc hlasů, které v posledních volbách do Poslanecké sněmovny dostali.
Bez ohledu, zda čtenář fandí Fialovi nebo Babišovi, je potřeba si připomenout několik podstatných věcí. Píše se rok 2024. Česká republika stále nemá komplexní a funkční důchodovou reformu. Důchodový účet končí každým rokem v hlubokém deficitu, který musí státní rozpočet sanovat z jiných zdrojů, tedy z příjmů z jiných daní či spíš z vypůjčených peněz. Všechny pokusy o reformy, nebo alespoň změny některých parametrických aspektů či v rámci jednotlivých pilířů byly vždy po nástupu nové vlády rozmetány. Čas rychle plyne a Česko přešlapuje na místě. Okolo penzí se vedou jen plamenné řeči a pravidelně se vpisují do různých studií či programů. U nich nakonec vždy zůstane.
Současná vláda si předsevzala, že reformu udělá a že do tohoto kyselého jablka kousne, přestože jí to příliš popularity nepřinese. Třeba za to v příštích volbách zaplatí tím, že se bude poroučet do opozice. V Česku by to nebylo nic nového. Za posledních skoro 20 let je pravidlem, že když vládne pravice nebo pravý střed, vláda řeší ekonomické problémy země, které z velké části způsobily vlády předchozí svou hýřivou politikou. A je jedno, jestli u vesla byla ČSSD, nebo ANO (či obě strany dohromady). A když to pak vláda dá jakž takž dohromady, do Strakovky se nahrnou hýřilové a populistické slibotechny, které pak přínos a zisky z reforem rozfofrují.
Současná vláda se rozhodla, že reformu udělá a že ji prosadí. Není divu, má většinu v obou komorách parlamentu, tak kdy jindy by to měla udělat? Navíc je vláda a od ní se očekává aktivní přístup k řešení problémů a prosazování svého programu. A pak tu stojí ANO, notně nervózní z toho, že vyklidilo mnoho mocenských pozic a že jejich guru nesedí na Pražském hradě. Babišovi marketéři proto naordinovali osvědčený postup spočívající v negaci a odmítání všeho, co přijde od vlády. Vůbec není podstatné, co kabinet navrhuje, ale důležité je ve společnosti udržovat a přiživovat napětí. A to nelze jinak než odmítat chodit na schůzky a o něčem diskutovat. A případné jakékoliv ústupky deklarovat jako nedostatečné. Historicky to začíná připomínat paralelu s rokem 1938, kdy se československá vláda a Edvard Beneš snažili vyhovět požadavkům sudetských Němců a Konrada Henleina. Ti se však řídili heslem chtít stále více, aby to nebylo možné splnit. Všichni vědí, jak to pak dopadlo...
Hnutí ANO dostalo v posledních volbách nemalé množství hlasů. Lidé volili kandidáty ANO, aby je zastupovali a účastnili se politických střetů. Vzhledem k výsledku voleb bylo jasné, že často prohrají a budou muset respektovat vůli většiny. Ale od toho tam ti poslanci a poslankyně jsou. Berou za to nemalé peníze a mají dělat vše, aby svému slibu voličům dostáli. Tím, že Juchelka, Schillerová a další odmítli pozvání na Hrad, de facto ukázali, že svými voličů vlastně opovrhují a potřebují je jen k tomu, aby je zvolili a dostali ke korytům. Je důležité, aby to takto zaznělo a pochopila to část alespoň trochu myslícího elektorátu. O tom, co svým gestem tito Babišovi lokajové vzkázali směrem k prezidentu Petru Pavlovi, by se dala napsat diplomová práce. Něco takového by v dobách, kdy na Hradě úřadoval Miloš Zeman, nebylo možné ani myslitelné. Nebo si snad někdo pamatuje, že Zeman někdy pozval k diskusím nad zásadními problémy k jednomu stolu zástupce vlády i opozice? Já si nic takového nevybavuji.
A na závěr ještě jeden aspekt. Skutečnost, že Česká republika ani v roce 2024 nemá důchodovou reformu, je velkou obžalobou předchozích vlád. Tedy i těch, ve kterých od roku 2013 sedělo hnutí ANO a drželo v nich klíčové funkce. Proč těch osm let u moci nevyužilo k tomu, aby prosadilo vlastní reformu? Jejich tehdejší koaliční partner ČSSD by jim nepřekážel. Místo toho se ale hnutí ANO soustředilo skrze svoji populistickou politiku na budování masové přízně, a především bránilo byznys svého šéfa Babiše. O to více úsměvněji působí skřehotání Aleny Schillerové nebo Karla Havlíčka nad tím, jak se například české banky vyhnuly windfall tax. Během doby svého vládnutí mohlo ANO zavést bankovní daň, která by ročně přinesla mnoho miliard do rozpočtu. Ale protože Agrofert je až po uši zadlužený u mnoha bank, tak to zkrátka nepřicházelo v úvahu.
ANO si musí vybrat. Zda se chce chovat jako konstruktivní opoziční strana, která zná a chápe svoji úlohu a zodpovědnost v politickém systému, anebo jako spolek cyniků razící svoji politickou linii jen a pouze v rozeštvávání české společnosti a ochraně byznysových zájmů svého majitele. Obávám se, že ta druhá poloha je řadě pohlavárů ANO bližší. Samozřejmě čest výjimkám.
