Říká se, že je lepší třikrát vyhořet než se jednou stěhovat. My v Reflexu jsme si stěhování vyzkoušeli po dlouhých dvaceti letech. A přes pár drobných bolestí a počátečních nesouladů už zase pevně sedíme na svých židlích. Redakce se přemístila z bývalého pivovaru v pražských Holešovicích do moderní budovy na strašnickém Hagiboru. Symbolicky jsme se tak z pivařů stali hrdiny, protože slovo ha-gibor znamená v hebrejštině hrdina.
Symbolicky jsme 14. číslo letošního Reflexu připravili už na nové adrese. A vy ho máte tak v rukou téměř ve stejný den, jako jej měli čtenáři před 34 lety. První číslo totiž vyšlo 3. dubna 1990. Tehdejší šéfredaktor Petr Hájek chtěl už v listopadu 1989 prosadit změnu týdeníku Květy, když se mu to ale nepodařilo, založil nový časopis, dnešní Reflex. Ten se zrodil v prostorách tiskárny Grafoprint na pražském Smíchově. V ulici s přiléhavým názvem Grafická tak působila historicky první redakce.
Už od 90. let byla ale redakce na kočovný život zvyklá, protože se stěhovala hned několikrát. Už v dubnu 1990 se po vydání prvních čísel stěhovala do Klimentské ulice v Praze 1, ani ne za rok pak na Alšovo nábřeží. V květnu 1993 došlo k dalšímu přesunu, tentokrát už byl šéfredaktorem Radek Bajgar a časopis zamířil do Vocelovy ulice na Vinohradech. V roce 1995 za šéfredaktora Petra Bílka došlo ke stěhování na sousední Žižkov, do Jeseniovy ulice. O čtyři roky později o kus dál, do Žerotínovy. V roce 2004 pak přišel na dlouhé roky poslední přesun právě do bývalého pivovaru v Holešovicích v ulici Komunardů. Nyní, na konci první třetiny roku 2024, začínáme psát další etapu z Hagiboru. Po Petru Bílkovi jsem tak na osmé místo „stěhoval“ Reflex já.
Spolu s Holešovicemi se uzavřela i pracovní kapitola mé velmi oblíbené kolegyně Ivy Ženkové, která ještě před stěhováním odešla do důchodu. V redakci seděla od prvních dnů a zastávala funkci vedoucí vydání. Kromě oficiálního pracovního místa měla jako služebně nejstarší ještě jedno neoficiální. Byla strážkyní něčeho, čemu se dlouhá léta říkalo „dobrý duch Reflexu“. Vždycky byla tajemná a se smíchem přecházela mé dotazy, co to vlastně je. Až při našem redakčním loučení mi to řekla. Dobrým duchem Reflexu jsou lidi, kteří jej tvoří.
Díky tomu vím, že tohle je ingredience, kterou jsme rozhodně nezapomněli přibalit. Do Strašnic se přemístila silná redakce, která pro vás podle mého názoru připravuje velmi kvalitní články jak v tištěném Reflexu, tak na webu. Točí pro vás originální rozhovory a připravuje chytré i vtipné podcasty. A já jí za to velice děkuji. Není totiž lehké poprat se každý týden s naším odvěkým rivalem – uzávěrkou, která se i kvůli stěhování a Velikonocím dvakrát posouvala, a měli jsme tak na tištěná čísla méně času.
V závěru se vám musím k něčemu přiznat. Tenhle historický exkurs do dějin sídel Reflexu jsem nepsal jen kvůli vám, ale hlavně kvůli sobě. Symbolicky jsme totiž od dubna já i Reflex stejně staří, oběma nám je 34 let. Redakci vedu čtyři měsíce a od vydavatelství i kolegů bylo moje angažování velký risk. Z návštěvnosti webu, prodaných čísel a vašich reakcí na sociálních sítích i v našich mailových schránkách soudím, že se nám renesance kultovní značky docela daří. Obálka s Robertem Ficem zarezonovala jak u nás, tak na Slovensku, odkud nám přišly stovky kladných reakcí.
Iva Ženková měla nejraději éru šéfredaktora Petra Bílka, který vedl Reflex dlouhých třináct let a za jehož šéfování redakce požívala velkou míru svobody. Z vášnivých redakčních porad vznikaly hluboké, kreativní, ostré i hravé texty. Sám říkal, že jeho redaktoři mají k Reflexu citový vztah, není to pro ně jen práce, ale srdeční záležitost. Já osobně to tak mám a chci, aby to v nových prostorách cítili všichni moji kolegové. A taky proto, že nás paní Ženková stále čte, a já bych si přál, aby na ni i na vás zase ze stránek časopisu dýchal starý dobrý duch Reflexu. Trochu už se to podařilo na konci naší holešovické éry a věřím, že se nám to bude dařit i na Hagiboru.
Text vyšel také jako editorial nového Reflexu, který si můžete zakoupit v našem Ikiosku >>>
