Účast na protivládní demonstraci svolané Jindřichem Rajchlem na Václavské náměstí, byla sotva čtvrtinová oproti podobným akcím z minulého roku. Národovecky a antisystémově naladěnou část společnosti už křikloun Rajchl omrzel. Její hlasy za rok a půl patrně získá oligarcha z Průhonic.
Pod sochou svatého Václava se vlní moře českých vlajek, z reproduktorů se valí epická hudba, v kotli pod podiem duní bubny, hesla na transparentech nevybíravě kritizují vládu, a především premiéra Fialu. Oblečení mnohých účastníků manifestace zdobí trikolory či odznáček hlásající „Chci mír.“ Na první pohled to vypadá na úspěšnou reprízu velkých protivládních demonstrací z minulého roku. Ty nejprve rozjel zadlužený internetový prorok Vrabel, jehož následně vyšachoval mnohem schopnější a politicky ambicióznější právník a podnikatel Rajchl.
Dvě hodiny nudy
Jenže dav je tentokrát nahuštěn jen na prostranství přímo „pod koněm“. Dál už postávají jen řídnoucí hloučky. Oproti nejmasovějším akcím z podzimu minulého roku je účast možná třetinová. Dokonce ani Jindřich Rajchl, který v minulosti s oblibou fabuloval, že jím svolané demonstrace mají „stotisícovou účast“, dnes z podia neděkuje svým příznivcům, že „opět zaplnili Václavák“.
Rajchl, muž který má i díky své profesní zkušenosti sportovního komentátora amerického fotbalu jako prakticky jediný z řečníků talent stadionového spíkra, v úvodní části manifestace recykloval všechny staré hity: Fialova vláda devastuje Českou republiku ekonomicky, morálně i mezinárodně, Ukrajině bránící se agresi neofašistického Ruska, je třeba okamžitě stopnout veškeré dodávky vojenské i finanční pomoci, prezident Petr Pavel je nastrčená figurka, ovládaná zahraničními loutkovodiči. Došlo i tradiční výpady proti neziskovkám, České televizi a samozřejmě Sorosovi, který podle národovců Rajchlova ražení prakticky ovládá celou sluneční soustavu. Oba projevy Jindřicha Rajchla, tedy úvodní a závěrečný, byly co do nasazení a energie nepochybně vrcholy celé akce. Mezi nimi se táhly dvě hodiny nudy.
Fiasko
Baletní mistr Petr Zuska přispěl ucouranou revoluční písní z vlastní produkce, která obsahuje textařský odvážnou kreaci „válka proti Rusu, dej mi žlutomodrou pusu” či absolutní rým „za nitky tahá NATO, tak vyserme se na to.” Publikum by, soudě dle vlažné reakce, ocenilo spíš nějakou skočnou od Tomáše Hnídka, vulgo Ortela.
Michal Hašek, politik, jehož si veřejnost pamatuje především z upoceně trapného momentu, kdy byl v přímém přenosu ČT usvědčen ze lži ohledně schůzky špiček ČSSD s prezidentem Zemanem, z podia oznámil, že je „rád, že je dezolát.” Taková upřímnost se cení. Další z bývalých hvězd sociální demokracie, expremiér Paroubek, předvedl řečnickou variaci na oblíbené téma „uspávání hadů.” Paroubkovo přitočení se k Rajchlovi je přitom už několikátým a opět zoufale neúspěšným pokusem, jak se vrátit do vysoké politiky. Optikou minulého roku, kdy se zdálo, že po aktivitě spolku Milion Chvilek, který dokázal zaplnit nejprve náměstí a pak i Letenskou pláň statisíci liberálně orientovaných občanů, se zvedá nová síla, schopná elektrizovat „druhé Česko”, občany z geografických i politických periferií republiky, byla sobotní Rajchlova akce na Václaváku naprostým fiaskem.
Masakr
Důvod Rajchlova ústupu ze scény je prostý a pro tuzemskou národoveckou scénu naprosto typický. V ČR je asi milion čtyři sta tisíc voličů, nespokojených s liberální, prozápadní orientací státu a vůbec celým polistopadovým vývojem. Přibližně pět až šest set tisíc hlasů z tohoto koše dlouhodobě kontroluje Tomio Okamura. Podpora SPD je stabilní, zatím se jí nepodařilo nahlodat ani Babišovi, který na národovce v poslední době cílí. Je to poslední prostor, kde má ANO růstový potenciál.
Zbylých přibližně devět set tisíc hlasů obsluhuje eklektický mix nostalgiků po minulém režimu (KSČM), národovců, pro něž je Okamurův komerční fašismus příliš soft a vzhlédli se v Putinově panslavistické diktatuře (Trikolora, Rajchlovo PRO, dříve i Volný Blok, dnes bezvýznamný) a bizarního hnutí, které razí vizi ČR jako státu řízeného policajty (Přísaha). Tato nesourodá parta navenek deklaruje podobné cíle (záchrana národa před válkou a západní dekadencí), ale jednotlivým lídrům jde především o možnost sáhnout si na státní příspěvky, pokud uspějí ve volbách. Ve stínu Okamurovy stabilní dominance se tak odehrává permanentní masakr plný zákeřných ran do zad.
Lovec Babiš
Záhy poté, co se Rajchl vyprofiloval jako možná alternativa k Okamurovi, rozpadla se mu půlka jeho politické strany PRO, soudružka Konečná z KSČM ho obvinila z toho, že je pouhým nástrojem stínových sponzorů strany a tvrdé jádro dezinfo scény nakonec celé PRO nařklo, že partaj je vlastně projektem BIS na odlákání a neutralizaci protestních hlasů.
Politický osud každé nové hvězdy českých národovců posledních let, od Martina Konvičky, přes Vrabela po Rajchla, je identický: raketová popularita (především na internetu), plná náměstí, založení strany či hnutí a následné bratrovražedné interní spory a hádky o peníze. Kam se například poděly finance kdysi populárního Bloku proti islámu Martina Konvičky je dodnes mezi tuzemskými nacionalisty předmětem zuřivých sporů. A právě na rozhádaný kurník antisystémových hnutí, stran a straniček upřel nejpozději během závodu o Pražský hrad zrak lovec hlasů Andrej Babiš.
Prezidentský dostih Babišovi nevyšel, ale zacílení na nové voliče ano. Babiš v průzkumech posiluje a zjevně vysává voličský rezervoár neokamurovského antisystému, včetně Rajchla. Přehledně to shrnuje Tomáš Měšťan, dlouholetý insider a jeden z nejbystřejších lidí domácí nacionalistické scény. Vlastní sociální bublinu Měšťan často kritizuje se stejným gustem, jako liberální politický tábor: „Ta část vlastenecké, nebo jak říkají liberálové, národovecké scény, která nevolí Okamuru, už se voličsky mnohokrát spálila. Vždycky někomu uvěřili a dali mu hlas, který propadl a dotyčný se navíc často ukázal jako neschopný, nebo podvodník, nebo obojí. Myslím, že nynější obrat k Babišovi je sázkou na jistotu. Babiš velmi pravděpodobně vyhraje příští parlamentní volby, a i když se politicky v mnoha věcech rozchází především s tvrdým jádrem národovecké scény, pro většinu je pořád přijatelnější, než současná pětikoalice.” Domnívá se Tomáš Měšťan.
