Tento týden si připomínáme smutné výročí. V sobotu 24. února to jsou přesně dva roky, co trvá „třídenní speciální vojenská operace“ Vladimira Putina na Ukrajině. Takto cynicky kremelský diktátor označuje svou bestiální dobyvačnou agresi vůči sousednímu suverénnímu státu. Důvody? Veskrze historické. Podle vlastních slov ospravedlňuje vraždění, mučení a mrzačení civilistů na Ukrajině několika milníky: Rok 862, kdy se kníže Rurik usadil v Novgorodu. Rok 1645, kdy poslal Bohdan Chmelnický Rusku dopis. Rok 1939, kdy Poláci rozpoutali druhou světovou válku provokací Hitlera, a rok 2014, kdy CIA zaútočila pomocí Ukrajinců na Rusy v Donbasu.
Logiku v tom nehledejte. Každý příčetný člověk by tyhle bláboly Putinovi vyvrátil, ne však bývalý americký novinář Carlson, který je nechal zaznít ve svém pořadu. Mrazivé na těch slovech ale je, že tomu Putin skutečně věří. Už dva roky se urputně snaží denacifikovat sousední stát, zatímco sám používá hitlerovské praktiky. O míru se s ním jednat nedá. Důvody, jež předestřel, si před sebou samým ospravedlní vpád na území jakéhokoli státu. Vždy vyhrabe nějaké ty nacisty, historické dopisy nebo proroctví o ruské nadřazenosti.
Vraždění na Ukrajině je ale pouze krvavou špičkou válečného ledovce, kterým se Putin pokouší už 20 let potopit Evropu a kolektivní Západ. Moskva válčila s námi a našimi hodnotami hlavně v kyberprostoru. Rozvracela společnost a plody této práce sklízíme doteď. Pohrobci intenzívní vlny kremelské propagandy jsou rozeseti po Evropě i Americe. Zatímco rezidentura Kremlu na Pražském hradě skončila odchodem Miloše Zemana, desítky tuzemských i zahraničních politiků se předhánějí v mentálních kotrmelcích, jimiž ospravedlňují činy ruského diktátora. A to včetně vraždění novinářů a politických oponentů.
Za ty dva roky udělalo Česko obrovský krok do dějin a jsem přesvědčen, že jednou se o tomhle období bude mluvit jako o světlém momentu naší historie. Bezvýhradně se postavilo za Ukrajinu, v dodávkách pomoci i přijímání uprchlíků patřilo na první příčky žebříčků. Začalo se postupně odstřihávat od ruského plynu i ruské vojenské techniky, což je něco, do čeho se nikdy předtím žádným politikům nechtělo (nebo to odmítli udělat z temnějších důvodů, kdo ví). Západní Evropě jsme ukázali, že ruské výhrůžky neznamenají nic, a jako první jsme dodali na Ukrajinu těžkou vojenskou techniku.
V probírání Západu nyní pokračuje i prezident Petr Pavel, který jezdí po Evropě a shání dělostřelecké náboje. Neumím si představit lepší naplnění hesla „Kdo chce, hledá způsob, kdo nechce, hledá důvod“. V době, kdy se ochota pomáhat ocitá na bodu mrazu. Maďarsko zdržuje celou EU, Slováci se je chystají napodobovat, americký Kongres trucuje, Němci váhají a naše armádní sklady zejí prázdnotou. Je potřeba mentální restart v ochotě pomáhat. Pro nás všechny. Válka tu bude ještě dlouho a my nesmíme polevit. Ukrajinští uprchlíci se tu i nadále musí cítit vítáni. Vzhledem k ruskému bombardování není bezpečný ani jeden metr čtvereční Ukrajiny, i když se nás Putinovy loutky v Evropě snaží přesvědčit o opaku. Aniž zemi osobně navštívily, plkají něco o tom, jak je to tam teď příjemná dovolenková destinace.
Ukrajincům chybějí vojáci, technika i náboje. Už 730 dní ale ukazují, že Rusko prostě dál na Evropu nepustí. Zelenskyj na bezpečnostní konferenci v Mnichově prohlásil, že válku prodlužuje západní neochota dostatečně pomáhat. Ukrajinský prezident věří, že pokud USA i Evropa vytrvají v pomoci a zahrnou Ukrajince zásobami, mohou Putina z Ukrajiny vyhnat. Kdo jsme my, abychom je přesvědčovali o opaku?
Text vyšel také jak editorial nového Reflexu, který si mlžete zakoupit v našem Ikiosku >>>
