V expertním společenství převládá přesvědčení, že válka o Pásmo Gazy mezi Izraelem a Hamásem je mimořádně výhodná pro Putina a jeho autoritářský režim. V extrémních případech se lze setkat i s tvrzením, že byla odstartována právě proto, aby pomohla Rusku ven z jeho geopolitických svízelí.
Argumentační řetězce stoupenců této teorie nepostrádají logiku: Rusko v zásadě vnímá mezinárodní vztahy jako kolbiště mezi demokracií odsouzenou k zániku a zdánlivě účinnou diktaturou. Proto Moskva vždy podporovala jakýkoli protizápadní teror, lhostejno, zda sociální nebo rasový. Z těchto důvodů Rusko vždy podporovalo Hamás jak vojensky, tak diplomaticky. Vojensky dodávkami zbraní – přímo i zprostředkovaně, diplomaticky podporou jakýchkoli protiizraelských rezolucí na půdě OSN či jiných mezinárodních platforem. Válka v Pásmu Gazy rozhodně vyvádí ze středu pozornosti problémy spojené s vojenskými nezdary na Ukrajině či s ekonomickým propadem země.
Opakuji, názor je to většinový, nikoli však jediný možný. Jako menšinový stojí za povšimnutí i názor opačný – třeba úvahy bývalého analytika CIA Petera Schroedera, jak je rozvedl v časopise Foreign Policy. Podle něho je nynější sled událostí fakticky přiznáním totálního fiaska celé předchozí politiky Ruska, jak ji Putin v posledních několika desetiletích budoval.
Ještě nedávno hrála Moskva div ne rozhodující roli v diplomatických tanečcích kolem občanské války v Sýrii. Za fiktivního prezidentování místodržícího Dmitrije Medveděva dělal Putin vše pro to, aby svázal ruce kolektivního Západu v konfliktním regionu a zajistil si úlohu prvních houslí při jakémkoli mírovém uspořádání Blízkého východu. Po roce 2011, když se strhla občanská válka v Sýrii, se Kreml snažil překazit veškeré počiny OSN směřující k ukončení krvavého konfliktu. Putin se velice obával opakování událostí v Libyi a dosáhl ve své politice značných úspěchů. Ohromně mu k tomu napomáhala slaboduchá pozice tehdejšího amerického prezidenta Baracka Obamy. Ve své krátkozrakosti nositel Nobelovy ceny za mír uvěřil sám a přesvědčil i západní svět o tom, že Putin je upřímný spojenec. Narýsoval tedy pomyslnou červenou čáru, jejíž překročení povede k americkému ozbrojenému zásahu v regionu. Tou čarou bylo použití chemických zbraní proti vlastnímu lidu. Ruský diktátor tehdy pohotově nabídl své služby ve věci úplné likvidace syrského arzenálu chemických zbraní.
Za dva roky bylo všem jasné, že se přes červenou čáru nakreslenou v písku chodí tam a zpátky, jak je komu libo. Zásoby chemických zbraní Asadova režimu nikdy nebyly prokazatelně zničeny, leč Rusko mezitím provedlo ozbrojenou intervenci do Sýrie a záhy opanovalo bojiště, když vybombardovalo povstalecké síly do země. Asadova diktatura v Damašku se upevnila výměnou za uznání svého vazalského postavení vůči moskevské vrchnosti. Nový vztah museli nějak reflektovat sousedé v regionu – od Ankary přes Rijád až po Káhiru. Putin si začal postupně pohrávat s myšlenkou vojenského svazku s teokratickým Teheránem chtivým jaderné bomby. Za prostředníka mu přitom sloužilo teroristické hnutí Hizballáh, zcela podřízené íránským ajatolláhům. Izrael chtě nechtě musel počítat s ruskou ozbrojenou silou ve svém bezprostředním okolí, zvlášť s protivzdušnou obranou schopnou ohrozit jeho letectvo. Mezitím ruské armádní jednotky vesele prosakovaly do Libye, aby se účastnily občanské války na jedné ze stran konfliktu.
Moskva posilovala vlastní vliv v regionu pod působivou záminkou: vydávala se za alternativu amerického vlivu. Turecko přesvědčovala o tom, že Západ v podstatě podpořil nepodařený puč proti Erdoğanovi v roce 2016 a nadále straní kurdským povstalcům v Sýrii a Iráku, zatímco Ankara je pokládá za teroristická uskupení. Svou vychytralou partii rozehrál Putin hned na několika šachovnicích. V Egyptě připomínal armádním mocipánům, že americká vláda vedená slaboduchým Obamou vystupovala proti svržení režimu „muslimských bratrů“, rozehrával zjevný nesoulad ve vztazích mezi Obamou a Benjaminem Netanjahuem. V Saúdské Arábii vsadil na ambiciózního korunního prince Muhammada bin Salmána – demonstrativně mu potřásl rukou na summitu Velké dvacítky v roce 2018, a to pouhý měsíc po vraždě novináře Chášugdžího, kdy byl princ ještě ostrakizován všemi vlivnými světovými politiky.
Dá se říct, že se Putinovi dařilo dovedně manévrovat v nejistých vodách regionální diplomacie plné podmořských útesů a nástrah. Dokázal zlepšovat vztahy zároveň s Izraelem i Saúdskou Arábií, s Tureckem a kurdskými povstalci. Současné události definitivně bortí celou tuto důmyslnou konstrukci, avšak její borcení započalo již v únoru roku 2022, když Rusko vtrhlo na Ukrajinu a spustilo tak proces, jenž mnozí označují za zahájení třetí světové války. Paradoxně právě na ruský vliv v regionu Blízkého východu mělo ukrajinské dobrodružství Kremlu obzvlášť tíživý dopad. Zatímco ještě v roce 2015 Rusko dokázalo uvalit bolestivé sankce na Turecko coby trest za sestřelení ruské stíhačky a donutit tím Erdoğana poníženě se za to omlouvat, dnes se karta obrátila: Turecko rozhoduje o tom, zda ruská letadla dostanou povolení k přeletu přes jeho vzdušný prostor. Veškeré obvyklé trasy jsou totiž pro Rusko v důsledku sankcí zapovězené.
Rusko sice nadále udržuje námořní a leteckou základnu v Sýrii, avšak muselo podstatně snížit početnost svých vojenských kontingentů na Blízkém východě a v Africe – vojáky potřebuje jinde. 7. říjen, kdy Hamás provedl svůj šílený výpad proti Izraeli, se stal pro Kreml tím, čemu se v angličtině říká „point of no return“ – bodem, z něhož není návratu. Moskva žádným způsobem neodsoudila zločinnou agresi džihádistů a zaujala jednoznačně protiizraelskou pozici, čímž pohřbila předchozí nadstandardní vztahy s židovským státem. Personální unie Putina s Netanjahuem je tatam, a bude-li současný premiér donucen opustit svůj post, vztahy nového lídra s ruským diktátorem to rozhodně nevylepší.
Celou svou blízkovýchodní politiku budoval Putin na představě, že se mu podaří dosáhnout usmíření mezi četnými palestinskými skupinami coby mezníku na cestě k vytvoření Palestinského státu. Tento koncept vysvětluje, proč na rozdíl od Západu Rusko nikdy nezařadilo Hamás na seznam teroristických organizací. Vůdcové teroristů běžně navštěvovali Moskvu, naposledy tam byli vzápětí po krvavém vpádu na izraelskou půdu. I kdyby se Hamásu podařilo izraelskou odvetu nějak přežít, jeho legitimizace Moskvou už nikdy nebude klíčovou otázkou blízkovýchodního mírového procesu. Snahy Kremlu umně lavírovat mezi regionální Scyllou a Charybdou přišly vniveč. Stejně tak jako pokusy držet balanc mezi Izraelem a Íránem. Realita je taková, že v poslední době musí Kreml zahlazovat trhliny a třenice se všemi regionálními hráči včetně Íránu.
Kdyby, chraň bůh, došlo k eskalaci konfliktu na úroveň regionální války s íránskou účastí, učinilo by to ruskou bezmocnost ještě očividnější než nyní. Vojenská přítomnost Moskvy je zjevně nedostatečná, aby jakkoli ovlivnila běh událostí. Instrumentář ovlivňování je prakticky vyčerpán a místo regionálního zprostředkovatele stále více zaujímá Čína. Navíc vojenská účast Washingtonu v blízkovýchodním konfliktu plodí pro Rusko nepříjemná srovnání s jeho vlastními pokusy dosáhnout jakýchkoli vojenských úspěchů na Ukrajině. Zatím se nezdá, že by Putinův režim mohl využít ztrátu veřejného zájmu o dění na Ukrajině ve svůj prospěch. Válka na Blízkém východě určitě rozhodujícím způsobem ovlivní budoucnost tohoto regionu, avšak jsou na místě pochybnosti o tom, zda se tohoto rozhodování Rusko vůbec zúčastní.
