Sedmého října 2023, den po padesátém výročí vypuknutí jomkipurské války, v níž Izrael zažil horké chvíle a utrpěl citelné ztráty, zahájilo radikální islámské hnutí Hamás dlouho pečlivě připravovaný, rozsáhlý a koordinovaný útok na nenáviděný Stát Izrael.
Palestinci nazývají tuto operaci „Povodeň al-Aksá“, Izraelské obranné síly (Cahal) vlastní operaci pojmenovaly „Železné meče“. Útok vedený s neobyčejnou brutalitou si vyžádal na straně Izraele 1200 mrtvých (zpočátku se uvádělo až 1400) včetně 180 cizinců či osob s dvojím občanstvím z 29 zemí, z toho 31 občanů USA a jednoho občana České republiky.
Zaspaly tajné služby a vrchní velení?
Všeobecně se delší dobu traduje, že izraelská tajná služba Mosad je nejlepší na světě, a nade vši pochybnost se mohla pochlubit řadou úspěšných akcí a husarských kousků. Jak je tedy možné, že nyní nezaregistrovala přípravu tak mohutného útoku, jenž zastihl nic netušící obyvatele kibuců zcela nepřipravené a vedl ke krveprolití nemajícímu v židovském státě léta obdoby. Ne nadarmo se hovoří o největším selhání Mosadu za poslední půlstoletí.
Neméně kriticky se lze vyjádřit k činnosti nejvyššího armádního velení, které zcela ignorovalo varování řadových vojáků, již upozorňovali na zvýšenou aktivitu Hamásu. Přitom Izraelské obranné síly jsou považovány za jedny z nejlepších (ne-li dokonce vůbec nejlepší) na celém světě a mají za sebou řadu spektakulárních vítězství, jež vybojovaly proti arabské přesile.
Dodejme, že v poměru k počtu obyvatel je výborně vycvičená, dobře a moderně vyzbrojená izraelská armáda jednou z nejsilnějších na zeměkouli (v poměru k počtu obyvatel udržuje větší ozbrojené síly jen Korejská lidově demokratická republika). Má 173 000 vojáků v aktivní službě a 465 000 v záloze, z nichž 360 000 již povolala, 601 letoun, 300 raketometů a 2200 tanků (pro srovnání: v roce 1988 jich měla 3900, k nimž je třeba připočítat 8000 obrněných transportérů a tisíc samohybných děl).
Izrael nebojuje v Pásmu Gazy poprvé
Je všeobecně známo, že Blízký východ náleží k nejvýbušnějším oblastem. Nynější boje sice rozsahem i počtem obětí předešlé zastiňují, nicméně neuškodí si je připomenout. Je třeba podtrhnout, že Izrael tyto operace vždy podnikal ve snaze zabránit ostřelování svého území, což je jeho nezadatelné právo, jakkoli nemusíme vždy s jeho metodami bezvýhradně souhlasit.
V roce 2004 židovský stát podnikl akce „Duha“ a „Dny pokání“, o dva roky později operace „Letní déšť“ a „Podzimní mraky“, v roce 2008 akci „Horká zima“, na přelomu let 2008–2009 ofenzívu „Lité olovo“, roku 2012 ofenzívu „Pilíř obrany“ a v roce 2014 operaci „Ochranné ostří“.
Izrael se zmocnil Gazy během šestidenní války v červnu 1967 a od roku 1970 zde začal budovat Palestinci upřímně nenáviděné židovské osady. Roku 1987 vypukla v Pásmu Gazy první palestinská intifáda (povstání) a vzniklo radikální a velmi nebezpečné hnutí Hamás. Po podepsání izraelsko-palestinské mírové dohody v září 1993 převzala roku 1994 kontrolu nad 67 procenty území palestinská samospráva.
V srpnu 2005 Izrael evakuoval z Pásma Gazy všech jedenadvacet židovských osad. Poté, co hnutí Hamás porazilo v parlamentních volbách v lednu 2006 dosud vládnoucí hnutí Fatah, vypukly mezi oběma uskupeními ozbrojené potyčky, jež vyvrcholily v červnu 2007, kdy Hamás Pásmo Gazy ovládl po dobytí bašty Fatahu prezidenta Mahmúda Abbáse.
V červnu 2006, po únosu izraelského vojáka, jejž Palestinci propustili na svobodu teprve v roce 2011, uvalil židovský stát na enklávu pozemní, námořní a vzdušnou blokádu, kterou ještě zesílil v červnu 2007, kdy Hamás z Gazy násilím vyhnal palestinskou samosprávu Mahmúda Abbáse. V září téhož roku vyhlásil Stát Izrael Pásmo Gazy pod hamásovským vedením za „nepřátelskou entitu“. Další vývoj událostí mu dal za pravdu.
Nepoměr ztrát
Při bilancování všech izraelsko-palestinských konfliktů bije do očí pronikavý nepoměr ztrát Arabů a Izraelců. Během třídenní izraelské ofenzívy v březnu 2008 zahynulo přes 120 Palestinců a jenom dva izraelští vojáci, při dalším bombardování v prosinci téhož roku přes 1400 Palestinců a 13 Izraelců. Při bojích v létě 2014 vyhasly životy 2200 Palestinců a 74 Izraelců, jedenáctidenní konfrontace v květnu 2021 připravila o život přes 250 Palestinců a 14 Izraelců. V květnu 2023 během pěti dnů přišlo o život 34 Palestinců a pouze jeden Izraelec.
Je zhola nemožné odhadovat, kolik životů si vyžádá nynější rozsáhlý konflikt, ale vzhledem k tomu, že Izraelci předpokládají, že potrvá měsíce, nepochybně svou zkázonosností překoná všechny předešlé. V době, kdy vznikal tento článek, uváděly Hamásem kontrolované úřady 21 320 Palestinců zemřelých v Pásmu Gazy během izraelské ofenzívy. O život přišlo už 170 izraelských vojáků. Stejně jako v případě války na Ukrajině však tato čísla nelze ověřit z nezávislých zdrojů. Palestinci ve svých zprávách kladou důraz na počty zabitých žen a dětí, a jak je vidět, není to chybná taktika, neboť značná část západních levicových intelektuálů odsuzuje za brutalitu spíše Izrael než Hamás, který však současné peklo rozpoutal, a tudíž za ně nese plnou odpovědnost. Že Izrael na jakékoli agresívní kroky Palestinců vždy reagoval s vyhraněnou tvrdostí, je sice známo, měli bychom si ovšem přiznat, že nic jiného mu nezbývá, chce-li přežít uprostřed arabského moře. Navíc v současném konfliktu je velmi obtížné stanovit jasnou dělicí čáru mezi oběťmi vojenského křídla Hamásu, tedy brigád Kásam, a skutečnými civilisty, kteří však Hamás vesměs podporují, takže svůj díl viny na vlastním utrpení také nesou.
Není míru pod olivami
Izraelský ministr obrany Jo’av Galant uvedl v Knesetu (parlamentu), že Izrael je „napadán ze sedmi oblastí: Gazy, Libanonu, ze Sýrie, Západního břehu Jordánu, z Iráku, Jemenu a Íránu. V šesti z těchto míst již reagoval a podnikl kroky.“ Hrozí velké nebezpečí eskalace beztak krvavého konfliktu.
Ohlédneme-li se do minulosti, zjistíme, že pro Stát Izrael neexistovalo žádné období míru ani mezi regulérními válkami s jeho arabskými sousedy a jejich spojenci. Již v letech 1949 až 1956 působili na území Svaté země arabští diverzanti, zvaní fedajíni (příslušníci muslimského hnutí obětující se za víru a vlast), kteří přivodili smrt 1176 izraelských vojáků ve srovnání se 4487 zahynulými během palestinské války, v Izraeli zvané válka za nezávislost. Po suezské válce v roce 1956 do června 1967 padlo v bojích s arabskými záškodníky 893 izraelských vojáků v porovnání s pouhými 191 za suezského tažení. Počet izraelských civilních obětí v každém tomto období přitom značně převyšoval vojenské ztráty, takže z hlediska Izraelců nelze tvrdit, že by pro ně roky mezi válkami představovaly období klidu. Tak tomu bylo v minulosti a tak je tomu i dnes.
