Znám ten hotel v centru Charkova, který zasáhla jedna z několika desítek ruských střel. Znám ten zvuk, když raketa dopadne na sousední dům, ten hukot, třeskot, dunění, praskání železobetonu i kostí, bolest ušních bubínků a křeče hrůzy, jež člověku sevřou při tlakové vlně útroby. Čekání na smrt. Ignorování smrti. Vzývání života. Všechno najednou, jinak to nejde, nejde se v tom vyznat, jen žít.
„Jo,” řekl mi Ihor přes aplikaci v telefonu, když mi na můj dotaz, zda je v pořádku, rovnou zavolal.
„Jsem v taxíku a jedeme s mámou na vlak. Večer budeme slavit Vánoce s bratrem v Kyjevě, jsem si jistý, že vlak pojede na minutu přesně, jako jezdí celou válku,” pokračoval dutým hlasem.
„Jo, pořád to sem perou, kurvy jedny, zrovna před chvílí jsme jeli přes řeku a úplně nám to hodilo s autem. Máma i řidič taky přikyvují, cože? Jo, mami. Říká, že se nesmíme zapomenout stavit v lékárně, musí si vyzvednout léky na tlak,” to už Ihor mluví víc k taxikáři než ke mně.
Nevyhnutelná únava
Ihor pokračuje v popisu posledních hodin jakoby šlo o běžnou věc. A ono taky jde. Vybavím si své dny v Charkově. Člověk si zvykne. Strach ho neopustí, ale jaksi se přeskupí, změní tvar i projevy. Já tam byla pouze chvíli, zažila jsem jen pár raketových útoků a i když byly blízko a cítila jsem je, vyšla jsem z nich nejen živá, ale i nezraněná. Neměla jsem čas adaptovat se tak moc jako místní, kteří se - narozdíl ode mne - dokážou během takovýchto nocí vyspat. Já to neuměla. Každý noční poplach mi vehnal adrenalin do žil. Ty denní, byť mnohem častější a taky často smrtící, překvapivě ne - to jsem stejně jako ostatní dál seděla v kavárně nebo na schůzce, debatovala, jedla, pila, psala, procházela se…
Pamatuju si, jak jsem nedokázala rozklíčovat, jestli ten statečný přístup nejen Charkovanů, ten jakýsi válečný pragmatizmus, pramení z odhodlání nikdy svou zemi nepřestat bránit a neopustit ji, nebo právě z čehosi, co mi chvílemi připadalo jako nutná a nevyhnutelná únava.
Člověk si zvykne i na neustálé ohrožení života. Svého, svých dětí, rodičů, přátel. Což ale vůbec neznamená, že propadne apatii.
„Nesmíš na to pořád myslet. Taky - co s tím naděláš? Jistě, že jsme tím vším unavení. Každý by byl. Máme toho dost. Je to vysilující, být neustále ve střehu. Tak nejsme. Naši chlapci jsou, naši stateční vojáci, my díky nim nemusíme. Naučila jsem se spát. Sbírám pomoc a vozím ji na frontu, když je třeba, hlavně ale každý den dělám svou práci,” řekla mi rodilá Charkovanka Tetyana, ředitelka tamního Literárního muzea, když se mi snažila vysvětlit, jak je možné, že zatímco já prožila během dopadů střel kousek ode mne noc hrůzy, ona spala.
V různých verzích jsem podobné vysvětlení slyšela od mnohých, s nimiž jsem v Charkově pobývala a stýkala se. Vlastně to dávalo smysl.
Stejně jako dával smysl Ihorův přístup. Jeho země a město jsou opět pod zvýšenou smrtící palbou z Ruska a on jede vlakem s mámou slavit Vánoce do Kyjeva jako to dělali dřív. Proč by ne?
Nejmohutnější vzdušné útoky
Poslední prosincové dny čelí Ukrajina nejmohutnějším vzdušným útokům od začátku války. Začalo to 23.prosince a od té doby Rusko na celé její území pálí vším, co má - od balistických střel po drony. A domy se hroutí, lidé v jejich troskách umírají. Desítky mrtvých civilistů, neboť Rusko už opět zcela bez skrupulí útočí na čistě civilní cíle; jako koneckonců od okamžiku, kdy Ukrajinu napadlo, už tolikrát.
Zní to trochu trapně, ale nemůžu kvůli tomu dost dobře spát, i když nejsem v Charkově. Ovšem právě tohle město mě spolu s Kyjevem a Lvovem a Záporožím a Oděsou drží pod krkem, jsou to města mých přátel, města, která znám a mám je ráda. (Mariupol mezi ně už nepočítám, vím, že tam se během svého života zřejmě znovu nikdy nepodívám a možná se ani nedopátrám svých tamních mrtvých či „zmizelých” známých.) Aplikace v telefonu, tak nezbytná pro každého, kdo se pohybuje po dnešní Ukrajině, a již jsem po návratu do Česka nedeaktivovala, mi neustále vibruje zprávami ukrajinské protivzdušné obrany. Nechci je číst, přesto si nemůžu pomoct: do posledních nocí roku 2023 září výčet typu střel a raket, směr, množství… čtu konkrétní varování a píšu přátelům v oněch ostřelovaných městech. Odpověď znamená život. Je mi jedno, co odpovídají, jestli jen pošlou piktogram nebo dokonce zavolají jako Ihor. Je mi jedno, jestli jsou už z války unavení a snaží se ji ignorovat, nebo pomáhají vojákům a sami sem tam dobrovolničí. Nebo oboje, to nejspíš.
Průvodní jev
Vím, že i ti, co vstoupili hned a bez zaváhání po napadení své země do ozbrojených složek, cítí nebetyčné vyhoření a únavu; jsou tak vysílení a na pokraji sil, že to otevřeně přiznají; hlavně ti, co dennodenně žijí na hraně možného v adrenalinovém pekle nulové linie a smiřují se každou vteřinou se svou smrtí, zároveň v ni nechtějí věřit, jejich jedinou mantrou je ukrajinské vítězství, ať stojí cokoliv.
Únava je nutný průvodní jev dlouhého konfliktu, je to reakce těla i mysli chránící jednotlivce před zešílením. Pro Ukrajince na Ukrajině je únava z války každodenní realitou. Mají války dost, nechtějí o ní mluvit, snaží se na ni nemyslet.
Přesto už jsem několikrát zaznamenala nejen na česko a anglicko jazyčných sociálních sítích úvahy o tom, že únava z války je vlastně zradou. Jak jsem pochopila, dotyční vycházejí z předpokladu, že když je člověk něčím unavený, není to pro něj už životně důležité a tímto zdánlivě logicky klenutým obloukem uzavírají, že když takto - skrze únavu - sami sebe zrazují Ukrajinci, má mít zbytek světa o to větší právo být tou „jejich válkou” unavený a přestat jim tak moc pomáhat.
Jsem už unavená tím, neustále vysvětlovat, jak vypadá každodenní život v zemi, kde tvé město a nejbližší okolí tu jednou týdně, tu dvakrát za měsíc, jindy pětkrát za jedinou noc ostřelují a kolem tebe (nebo přímo na tebe) dopadají rakety, balistické střely, bomby…
Když dnes žiješ třeba v Charkově, tak ráno po raketovém útoku vstaneš, umyješ se, hezky oblékneš a zajdeš si na snídani do kavárny, kterou minulý výbuch sice trochu poškodil, ale právě proto tam jdeš, abys projevil solidaritu s těmi, kteří pohřbili své mrtvé, zametli střepy, vsadili nové vitríny a dál pečou chleba a vaří silnou domácí praženou kávu. A pak, když jedeš do práce autobusem nebo metrem, jež jsou v Charkově pro všechny zdarma, to aby město podpořilo život občanů, kteří se odhodlali v něm zůstat, a slyšíš už opět sirény vzdušného poplachu, tak ani nemrkneš, jen si unaveně povzdechneš… Já tuhle únavu z války u lidí, kteří neopustili svoji zemi a žijí v ní válce, bolesti, smutku a smrti navzdory, považuju naopak za průvodní jev statečnosti.
