Po devět dnů od 17. listopadu držel signatář Charty 77 Jiří Gruntorád protestní hladovku – jak za důstojnější důchody pro disidenty, tak kvůli odvolání ministra práce a sociálních věcí Mariana Jurečky. O měsíc později byla prosazena první z věcí, kvůli kterým protestoval, ve středu schválila vláda návrh novely, díky které by disidenti příští rok měli automaticky dostávat průměrný starobní důchod, i přestože neplatili odvody po dostatečně dlouhou dobu. Celá záležitost každopádně především ukázala na to, jak Česko (ne)umí ocenit (myšleno i finančně zabezpečit) osobnosti perzekvované v minulosti.
Disident Jiří Gruntorád v minulosti podepsal Chartu 77, byl členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) nebo vydával samizdatovou literaturu. Zároveň byl mezi lety 1980 až 1984 vězněný za podvracení republiky. Po převratu pak založil knihovnu s exilovými díly Libri prohibiti, kterou z pozice ředitele také vedl.
Právě Gruntorád v polovině listopadu symbolicky na 34. výročí sametové revoluce zahájil hladovku na protest nepřiznaného důchodu pro dalšího někdejšího disidenta a člena undergroundu, písničkáře Karla „Charlieho“ Soukupa. Ten v rámci akce Asanace, během níž StB soustavným psychickým a často i fyzickým nátlakem nutila nepohodlné odpůrce režimu opouštět republiku, emigroval nejprve do Francie a poté do Austrálie.
Po návratu z emigrace ale Soukupovi Česká správa sociálního zabezpečení nepřiznala plný starobní důchod s tím, že má o penzi žádat v Austrálii, kde strávil výraznou část života.
Případ undergroundového písničkáře není ojedinělý – kvůli znemožnění pracovat, době strávené ve věznění nebo přímo kvůli emigraci se i jiní odpůrci minulého režimu dočkali nízkých důchodů, neboť nebyli schopni dostatečně dlouho pracovat, a tedy platit odvody po potřebnou dobu.
Gruntorádova devítidenní hladovka, během níž se k němu v listopadu s protestem přidal další bývalý člen disentu John Bok, byla zároveň namířena na ministra práce a sociálních věcí Mariana Jurečku – ten písničkáři Soukupovi zamítl žádost o dodatečné přepočítání penze, přestože se současná vláda loni v lednu přihlásila k odkazu Charty 77. Hladovka tak po týdnu a dvou dnech skončila příslibem vlády, že do poloviny prosince připraví návrh změn zákonů vedoucích k ustanovení důstojných důchodů pro disidenty.
A tak se skutečně v právě končícím týdnu stalo – „V souladu s usnesením vlády předložil dnes ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka návrh novely zákona, která držitelům odboje a odporu proti komunismu zaručí starobní důchod minimálně v průměrné výši. Ta bude v lednu 2024 činit 20 635 korun. Těmto osobám vznikne nárok na důchod po dosažení důchodového věku, a to i bez splnění podmínky potřebné doby pojištění. Předlohu vláda schválila,“ zveřejnilo v tiskové zprávě ve středu 20. prosince Ministerstvo práce a sociálních věcí.
Gruntorádův akt se tak stal jednou z nejúspěšnějších či lépe řečeno nejefektivnějších hladovek české novodobé éry. Například Gruntorádův spoluhladovkář Bok bez většího dopadu nejedl 36 dní v létě 2004, kdy se snažil podpořit svůj požadavek na odstoupení tehdejšího premiéra Stanislava Grosse. Další chartista a polistopadový ministr vnitra Tomáš Hradílek držel v listopadu 2017 hladovku po 17 dní na protest proti prezidentu Zemanovi, který jej svým chováním v úřadu hrubě zklamal. Žádná ze zmíněných ani dalších tuzemských hladovek neměla obdobně rychlý a přímý účinek jako právě poslední protestování.
Na celou situaci se ovšem lze dívat i zcela jinou optikou – a sice proč se vláda, respektive Ministerstvo práce a sociálních věcí odhodlaly k alespoň částečné finanční rehabilitaci lidí perzekvovaných komunistickým režimem teprve po tomto výrazném až radikálnímu protestu? Proč se tak děje až nyní, 34 let po sametové revoluci?
K odkazu disidentů, obzvlášť těch nejznámějších v čele s Václavem Havlem se tuzemští nejen politici rádi přihlašují v pravidelných intervalech. Doposud ale nebyly učiněny kroky, které by kompenzovaly roky komunistických ústrků, perzekuce a režimní šikany těm, kterým vděčíme za současnou svobodu. Proč to doteď nikomu nevadilo, co to o nás svědčí a proč tomu celému musel učinit přítrž až jedenasedmdesátiletý hladovějící chartista?
