Pouhých osmdesát let. Náš velký a historicky nejdůležitější soused, Německo, právě končil ve zkáze a v hanbě svou éru barbarství, jaké se v dějinách vidí málokdy a které na úsvitu Hitlera nikdo neviděl. Dnes se všichni cítíme být demokraty a humanisty, ale naše společné evropské dějiny o tom nesvědčí. Demokracii praktikujeme na různé, obvykle nejisté úrovni sotva dvě stě tři sta let. Navíc s častými kiksy a omyly.
Ani naše republika na tom není jinak. Vznikla před sto pěti lety, ale v demokracii z toho prožila sotva polovičku. Nejprve jako oběť nacistů, pak jsme se vrhli sami na sebe. Pád demokracie a následující teror jsme oslavovali v padesátých letech masovým fanatismem a nenávistí ke svobodným zemím. V mnohém tehdy, bylo to z hlediska dějin před okamžikem, připomínala republika Tálibán. Komunisti (s pomocí Ruska) popravovali a zavírali do věznic, vyhazovali lidi z práce, ukradli majetek většině národa a užívali ho k udržení moci nad ním. Snažili se vyhladit minulost země, nebo ji alespoň překroutit. Kdo se dnes dívá na masívní průvody občanů, vyjadřující lásku k Rusku a teroristické vládě, diví se. Kde se vzalo v moderním světě barbarství? Ta doba mu připadá jako zlý a nemyslitelný sen. Stejně zlý a nemyslitelný jako fanatismus Palestinců dnes. Barbaři křičeli: My máme budoucnost, barbaři jste vy! Proto vás vyhubíme!
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
