V Evropě se kvůli klimatickým změnám otepluje. Ovšem když náš kontinent pozorujeme při řešení některých životně důležitých problémů, vypadá naopak jako zamrzlý. A neschopný to jakkoli zásadně změnit. Konkurenti Evropy, zejména Spojené státy a Čína, nám v mnohém unikají. Platí pro nás latinské dicere non est facere – mluvit, neznamená jednat.
Například v březnu roku 2000 přijala v Portugalsku Evropská rada, jejímiž členy jsou hlavy států a premiéři členských zemí EU či předseda Evropské komise, fantasticky znějící Lisabonskou strategii. Ta vznikla s cílem vytvořit z Evropské unie do roku 2010 „nejdynamičtější a nejkonkurenceschopnější ekonomiku světa založenou na znalostech, schopnou udržitelného hospodářského růstu, vytváření více kvalitních pracovních příležitostí a zachovávající sociální soudržnost“. A výsledek? Ani v roce 2023 rozhodně není EU „nejdynamičtější a nejkonkurenceschopnější ekonomikou světa“. Neježe jsme se v tom za dobu celé jedné generace nepohnuli kupředu, začali jsme naopak ztrácet. Dokonce už v roce 2009 tehdejší švédský premiér Fredrik Reinfeldt přiznal: „Je třeba říci, že Lisabonská strategie byla neúspěšná…“
Když to nevyšlo, navrhla 3. března 2010 Evropská komise dlouholetý ekonomický program s názvem Evropa 2020 neboli Digitální agendu pro Evropu. Podle všech dostupných dat to skončilo fiaskem podobně jako Lisabonská strategie.
A tak jsme se dočkali v roce 2020 Zelené dohody pro Evropu, jak se oficiálně říká Green Dealu. Jeho hlavním cílem je dosáhnout toho, aby EU byla v roce 2050 klimaticky neutrální. Plán, podobně jako ty předchozí, je to bohulibý. Ale konkurenceschopnost Evropy vůči USA, Číně a dalším dravým ekonomikám světa to nezvýší, k tomu jsme si sami zavřeli dveře, protože celý záměr je pojat především ideologicky a emočně, ne jako ekonomicky efektivní projekt.
Není třeba jasné, jak ambiciózní cíl dekarbonizace (proces vedoucí ke snižování množství emisí uhlíku) průmyslu a služeb naplnit tak, aby to nezničilo či alespoň neoslabilo některé důležité sektory evropského hospodářství. Třeba energetiku. Celá Evropa se také po hlavě vrhla do investic v případě obnovitelných zdrojů, ale není k tomu vytvořena potřebná infrastruktura, což je další vodopád na čínský technologický a výrobní mlýn. Ve jménu zeleného údělu jsme a budeme nekonkurenceschopní i vůči Spojeným státům kvůli vyšším cenám elektřiny, ropy a plynu, protože Amerika je významný producent surovin, zatímco my většinou dovozce.
K tomu jeden příklad za všechny, který souvisí s módním trendem posledních let. Část Evropanů nesmírně touží po elektrických autech, stal se z nich jakýsi symbol pokroku. Otázkou u toho ale není jen to, zda rychlé odkopnutí spalovacích motorů evropský autoland vůbec přežije. Velké změny se už totiž na tomto poli dějí bez ohledu na to, co chceme a co si myslíme. V případě prodejů nových elektroaut na globální úrovni za letošní leden až červenec, jsou mezi prvními deseti nejprodávanějšími modely jen vozy americké Tesly a čínská auta. Žádné evropské…
Evropa prostě moc mluví, ale daleko méně jedná. Navíc konkurenti starého kontinentu se nenechají unášet vlnami přebujelých regulací, omezení a nadměrné byrokracie jako my. A to pořád není všechno.
O řešení nelegální migrace, která má někdy velmi neblahé dopady na bezpečnost a sociální stabilitu v Evropě, se hovoří mnoho let. Žádné z představených opatření – ochrana vnějších hranic EU, deportace těch, co nedostanou azyl, potlačení bujících islamistických a radikálních skupin v Evropě či primární řešení migrace v zemích jejího původu – nefunguje.
Evropské vysoké ceny potravin, energií či bydlení vyvolávají společenské pnutí. A že by nějak zázračně v budoucnosti klesly s tím už nepočítejme. Neustále se v Evropě hovoří rovněž o tom, jak je potřeba reformovat důchodové systémy kvůli demografickému úpadku. Nic moc se s tím ale neděje. Změny jsou pouze kosmetické. Evropa v případě penzí, vzdělávání a zdravotnictví dál žije svůj socialistický sen. U nás už jednou takový systém selhal. Zkusíme to i podruhé?
Mezitím se ale můžeme ocitnout v reálném existenčním ohrožení. Například Ukrajina by už bez vojenské a finanční pomoci Ameriky a Evropy dnes prakticky neexistovala. Lépe řečeno, ruské hordy by stály na hranicích Evropské unie a NATO. EU se proto rozhodla, že kromě jiného potřebného vojenského materiálu dodá letos Ukrajincům milion dělostřeleckých granátů. Sliby, chyby. Celoevropská výroba dělostřelecké munice má zatím maximální kapacitu 300 000 nábojů ročně. Pravda, zvyšuje se, ale to nestačí. Tak Evropská komise přišla s nápadem, že tuto výrobu podpoří různými pobídkami. Jenže výběrová řízení, vyhodnocení vlivu na životní prostředí, územní rozhodnutí či stavební povolení se ani v tomto oboru nedají vyřídit dřív než třeba za rok, za dva či za delší dobu. Asi se čeká na to, až se Putin bude procházet po ústředním Náměstí Nezávislosti v Kyjevě…
Mezitím si můžeme podobně jako posledních třicet let povídat o tom, jak vlivným globálním hráčem bude Evropa v budoucnosti. Jenže to se může stát pouze tehdy, když nebude zamrzlá.
Text vyšel také jako úvodník nového Reflexu, který i můžete zakoupit v našem Ikiosku >>>
