Jsme v polovině volebního cyklu a vysvědčení pro kabinet premiéra Petra Fialy není dobré. Zejména schopnost vlády přesvědčit zneklidněnou veřejnost, že bude líp, je slabá. Voliči vládní pětikoalice se chytají za hlavu a někdy už ztrácejí trpělivost. Příznivci a vůdcové opozice přitápějí pod kotlem, protože k získání moci potřebují, aby bylo ještě hůř. Společnost to udržuje ve stavu permanentní rozklíženosti a z politiky je místo voňavého řízku mleté maso na sekanou. Vláda by měla v druhé části volebního cyklu přitvrdit a zavelit k většímu šetření, Fiala by měl vyměnit některé ministry.
Karel Čapek už před sto lety pociťoval to, co pociťujeme my teď – tedy každodenní známky lží, polopravd, nedůvěřivosti, a když známý spisovatel mluvil konkrétně o těch, kteří reálnou politiku vykonávají, spojoval je s charakteristikami jako vzájemná nedůvěra, neloajalita, slepá stranická příslušnost či neochota k osobní zodpovědnosti. Čapek byl v mnoha svých komentářích zcela nadčasový. Bohužel, chtělo by se dodat k dnešnímu stavu…
Navíc to vypadá, jako kdyby se proti Fialově vládě všechno spiklo. Dobíhající dopady epidemie covidu. Málo stravitelné dědictví bývalé vlády Andreje Babiše a prezidentství Miloše Zemana. Válka na Ukrajině a s tím spojená uprchlická krize, která se přelila i do Česka. Vysoká inflace. Tíživé důsledky energetické krize. Na to se ale vláda nemůže donekonečna vymlouvat. Měla by být ve svých činech razantnější, prozíravější a přesvědčivější. Před pár dny přijatý konsolidační balíček je takový politický a ekonomický kočkopes. Jde v některých směrech po správné cestě, ale podle všeho to bude málo. Ministři Fialovy vlády, s největší oblibou šéf rezortu financí Zbyněk Stanjura, jako kolovrátek opakují, že když je někdo tak chytrý, ať řekne, jak by to mělo být správně. Jenže ani opozice, ani média tady nejsou od toho, aby za vládu vymýšlely, jak to bude. To má na hrbu vláda, proto dali stranám koalice voliči před dvěma lety většinovou porci hlasů. Je to jejich zodpovědnost, i když je jasné, že je to nesmírně složité.
Fiala a spol. v březnu upravili Programové prohlášení vlády, vlastně by se stačilo důsledně držet toho, co se tam píše. Vybírám: Chceme stát, který nežije na dluh. Chceme stát, který je chytrý, efektivní a úsporný. Chceme, aby české rodiny měly kde bydlet a aby děti měly dobré vzdělání, které je dobře připraví na měnící se moderní svět. Chceme, aby lidé v aktivním věku měli jasno, jaký budou mít důchod, a aby věděli, že jejich život bude i ve stáří důstojný. Chceme, aby malé a střední firmy tvořily páteř naší ekonomiky a aby je stát podpořil tam, kde je třeba. Chceme, aby inovace, věda a výzkum dokázaly významně posílit českou ekonomiku v mezinárodní konkurenci. Jenže, kdo věří tomu, že to tak je a že to tak bude? Málokdo.
Spoléhání na to, že nějak to za dva roky dopadne a pět stran vládní koalice opět přetlačí bujnou opozici, je neprozíravé. Všechno nevyřeší čas a část voličů je vždy přelétavá. Vláda by proto měla ještě přijít s dalšími návrhy, jak ekonomickou situaci zlepšit. Petr Fiala by měl vyměnit některé své ministry. Ministr průmyslu a obchodu Jozef Síkela pořád opakuje, jak něco „skvěle řeší“, ale na konci toho je další zvýšení cen energií. To budou další body dolů. Navíc Síkela přiměl stát, aby nevýhodně nakoupil některé podniky, které by lépe spravoval soukromník. Ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka by se měl zodpovídat za to, že tisícům lidí nebyly včas (dodnes!) vyřízeny jejich penze. Je to nehoráznost, nejsou to peníze státu, ale těch lidí, kteří si platili sociální pojištění. Ministr zdravotnictví Vlastimil Válek slibuje, že vyřeší nedostatek léků. Slibuje už moc dlouho. Co dělá ministryně pro vědu, výzkum a inovace Helena Langšádlová nevíme. Co dělá ministr školství Mikuláš Bek, raději vědět nechtějme. A ministerstvo pro evropské záležitosti vedené Martinem Dvořákem se může zrušit. Ve výčtu toho, co lze zrušit a co lze změnit, můžeme pokračovat dlouho.
Připomenu na závěr ještě další slova Karla Čapka: „Chodíme po zuby ozbrojeni jakousi nedůvěrou a nepřátelstvím ke všemu, co má dvě nohy, a také se podle toho chováme.“ V české politice to platí pořád a stoprocentně. Nemusíme sice k vládě, jejíž členové mají rovněž dvě nohy, přistupovat s nepřátelstvím, ale jakási nedůvěra v její schopnosti zde vznikla a nijak neoslabuje. Pokud se vláda v druhé polovině volebního období neotřese, její pozice se nezmění. Čekání na zázrak stačit na další volební vítězství nemusí.
Text vyšel také jako úvodník nového Reflexu, který si můžete zakoupit v našem Ikiosku >>>
