Na území Izraele opět zuří válka. Neptejte se kolikátá v pořadí a kdy asi skončí. Je to stejná válka, která trvá již pár tisíc let s malými přestávkami na oběd a doplnění zásob. Když Hospodin uzavíral Smlouvu se starými Hebrejci, nesliboval jim bezstarostný a klidný život v blahobytu a bezpečí. Sliboval jim přetěžký, ale vznešený úděl a svůj slib dodržel soudě podle toho, že Izraelci patří k nejspokojenějším národům na světě.
Okamžitě se vynořilo množství rádoby expertů, kteří si navzájem opisují novinářské floskule dokazující, že Izrael prohrál bitvu dříve, než do ní vstoupil. „Není to jen selhání rozvědky, je to selhání celého systému a Benjaminu Netanjahuovi to politicky zlomí vaz,“ znějí jejich plytká varování s poukazem na obdobný osud Goldy Meirové po vyhrané Jomkipurské válce v roce 1973. Mdlý úsudek není schopen rozeznat podstatu historické paralely: Golda Meirová nerezignovala kvůli spravedlivým výtkám oponentů. Vůbec nic se po jejím odchodu radikálně nezlepšilo – to jen ona rovnýma nohama vstoupila do izraelských dějin jako jejich největší hrdinka. Tak jako v jiném případě Winston Churchill, i ona byla nahrazena politicky průměrnými postavičkami, jejichž jména nikomu nestojí za zapamatování. Selhání celého systému? O jakém to systému mluví osvícení rozumbradové? O tom, který zajistil Izraeli třičtvrtě století vítězné existence? Pokud znají systém lepší, proč o tom zarytě mlčí? Zapomněli snad na to, že Židé odjakživa uměli přetavit národní tragédie ve vítězství?
Mnozí izraelští analytici již teď vidí příčiny úpadku izraelských rozvědných složek a rozpačitou reakci armády v dlouhodobém rozvratu společenské morálky, včetně vojenského étosu, k němuž došlo v důsledku žabomyší politické polarizace kolem uměle nadhodnocených podružností. Jen člověk v hlubokém kognitivním úpadku se může domnívat, že levicově liberální koncept nikým nevolené soudcokracie na úkor exekutivy by Izraeli zajistil nejen „opravdovou“ demokracii, ale také opravdovou bezpečnost. Svorný názor odborníků spočívá v tom, že útok Hamásu na Izrael byl připravován po mnohé měsíce, a tudíž nemůže být výsledkem zločinných omylů Netanjahuovy vlády. Silný a bezpodmínečně demokratický vůdce se zažitou válečnou zkušeností v době přetěžkých zkoušek je spíše známkou božího požehnání než „selhání systému“. Ostatně můžete se rozhlédnout a říct mi, který že systém v dnešním světě rozhodně neselhává?
Zkušenost této války nepochybně ovlivní nálady ve světě. Předtucha existenčních hrozeb a realita války, která, jak řekl Netanjahu, bude „těžká a dlouhá“, nutně vyvíjejí psychický tlak na lidi a nutí je ke konzervativnějším postojům. Sotva nám v paměti vytanou změkčilí liberální politici, z nichž se nakonec vyklubali skvělí vojevůdci a vítězové, ačkoli si svými pravdami sami nebyli jisti. Pokud se dají očekávat změny politického klimatu v Izraeli, budou to spíše změny směrem doprava. Dominovým efektem bude zasažen také zbytek světa. V Americe tato válka vůbec neprospěje vládě Bidena a jeho demokratů, kteří již teď varovali Izrael před „nepřiměřeně tvrdou odvetou“.
Republikánům naopak tuhnoucí ovzduší umožní oprášit reálné úspěchy Trumpovy vlády poukazem na Abrahamské dohody s arabskými státy. V roce prezidentských voleb krvavá řež ve Svaté zemi Bidenovi rozhodně k vítězství nepomůže a Donald Trump by byl hlupák, kdyby toho nevyužil ve svůj prospěch.
Takřka zaručené je ochlazení vztahů mezi Izraelem a Ruskem. Každý izraelský lídr bude nucen přehodnotit postoj vůči imperiálnímu Rusku, které jednoznačně stojí po boku Íránu, a přímo nebo potažmo zásobuje Palestince zbraněmi. Přítel mého nepřítele nemůže být můj přítel. Ukrajina naproti tomu se jednoznačně postavila za právo Izraele na sebeobranu, včetně odstrašující odvety. Už i předtím hlasy Izraelců žádajících jednoznačnou podporu Ukrajiny byly dobře slyšitelné v tamních sdělovacích prostředcích. Nyní nebude možné nedopřát jim sluchu.
Rady Evropanů Izrael dlouhodobě a oprávněně ignoruje kvůli jejich neslané nemastné rozplizlosti: Neříkám tak ani tak, ale na moje slova dojde! Problém je v tom, že konzervativní strany politického spektra, až na pár čestných výjimek, byly v Evropě vytěsněny čistě populistickými silami. I u těch se dá očekávat nárůst politické váhy – než začnou logicky podporovat spíše palestinskou věc jako příslib zničení židovského státu, což lépe ladí s jejich proputinským a antisemitským založením. Ať tak nebo tak, další válka na Blízkém východě udělá hluboký zářez do stávajícího systému mezinárodních vztahů a vytvoří přirozený příkop mezi předválečným včerejškem a válečným zítřkem. Izrael z této vřavy nemůže vyjít jinak, než posílen.
