Studovat makroekonomické statistiky asi nepatří mezi obvyklé záliby většiny našinců. Podle jedné z nich, která byla zveřejněna před pár dny, maloobchodní tržby v České republice v červenci klesly o 1,8 procenta. Mnohem zajímavější u tohoto makrodata bylo ještě doplnění, že útraty Čechů v obchodech klesaly v první polovině letních prázdnin již patnáctý měsíc v řadě! Člověka by na první dobrou napadlo, že Češi přestávají jíst, utáhli si opasek a začali se věnovat lovu a sběru. Ono to tak ale není. Češi opravdu nehladoví, ale v posledních měsících jezdí nakupovat za hranice. Ne že by tam v minulosti nejezdili, ale tento svůj někdejší sváteční zvyk v minulých měsících povýšili na běžné chování. A když už za hranice vyrazí, na svých peněženkách zcela jistě nesedí. Před pár dny jsem to na vlastní oči viděl v saské Žitavě, jen zhruba 25 kilometrů od Liberce.
Maloobchodní tržby se skládají z mnoha segmentů. Kromě potravin se do nich počítají například útraty za pohonné hmoty a opravy vozidel, za nepotravinářské zboží, ale třeba i zboží zakoupené u zásilkových prodejců či v e-shopech. Všechny složky tohoto makročísla v čase různě kolísají. Nicméně zpět k potravinám. Útraty za ně v červenci meziročně klesly o 4,2 procenta, tedy mnohem více, než za ukazatel za celý maloobchod. Člověk nemusí být ani příliš velká vědma, aby odhalil, co za tím stojí. Jsou to vysoké ceny, které stále nemají tendenci klesat a výrobci s obchodníky na sebe vzájemně přehazují černého Petra, kdo za to může a kdo na tom bohatne víc.
Přestože ceny surovin v posledních měsících spíš klesaly, ono kýžené zlevnění nepřišlo. A zřejmě ani v dalších týdnech či měsících nepřijde, protože prudce zdražují pohonné hmoty a doprava – jak známo – se také propisuje do cen zboží. Pak tu máme neustálý tlak na růst mezd ze strany zaměstnanců. Není se čemu divit, díky vysoké inflaci jejich výdělky už přes rok reálně klesají a snižuje se jejich životní úroveň. Vypadá to, že se motáme v začarovaném kruhu. Přesto člověka napadne otázka, jestli potraviny musí být opravdu tak drahé. Nemusí. Stačí jen sednout do auta a vyrazit za kopečky.
Takto jsem učinil i já a v polovině září jsem vyrazil do Žitavy, do které to je z Liberce coby kamenem hodil. Dlužno dodat, že tam jezdím už drahnou řádku let. Ale zatímco v minulosti jsem navštěvoval zdejší supermarkety zhruba dvakrát do roka (před Velikonocemi a Vánocemi), nyní sem jezdím mnohem častěji. Přestože jsem z Krkonoš, cesta na česko-polsko-německé pomezí dává smysl. Jedny prarodiče máme právě v Liberci a zatímco si naše děti o víkendu užívají babičky a dědy, my sedáme do auta a za 20 minut už stojíme u obchodu v „úplně jiné zemi“. Ale soudě podle množství aut s českými SPZ a převažující řeči si člověk si spíš připadá jako doma.
Žitavané však velice dobře vědí, co v českých návštěvnících mají. Stále více nápisů před obchody i v nich je v češtině. Personál už se snaží i lámanou češtinou odpovídat na pozdrav či pomáhat nakupujícím v orientaci. V češtině už dokonce mají i letáky či návody, jak si bez problémů vyřídit zákaznické karty.
Ale zpět k našemu „nákupnímu výletu“. Přijeli jsme krátce po 10. hodině dopoledne a přestože před Kauflandem sousedícím s oblíbenou místní úzkokolejkou jsou hned tři velká parkoviště, prázdných míst bylo opravdu poskrovnu. Auta neměla SPZ jen Libereckého či Ústeckého kraje, ale i z Prahy, Středočeského nebo Královéhradeckého kraje. Odhaduji, že českých aut zde bylo 80, možná i 85 procent.
Soudě podle obsahu nákupních vozíků a jejich zaplněnosti to tady vůbec nevypadalo, že by byla nějaká krize či lidé šetřili na potravinách. Naopak nakupující tlačí vozíky tak naplněné, až je mnohdy těžké s nimi snadno manipulovat. Kupuje se téměř všechno. Našinci moc dobře vědí, jaké zboží je zde dražší než v Česku. Ale dlužno dodat, moc takových položek není. Hojně se proto kupují těstoviny, rýže, konzervy, olej, uzeniny, mražené ryby i rybičky v oleji, broskvové či mandarinkové kompoty, oříšky a mandle, prací prášky, velice oblíbená jsou i vína či německé ovocné pálenky. Výběr u každého sortimentu je obrovský. Oblíbenou pomůckou v rukou nakupujících je mobil nebo kalkulačka. Hodně se přepočítává. Ve většině případů pak výsledek hraje ve prospěch nákupu tady a v neprospěch nákupu v Česku.
Když celý obchod projdete, což při tomto nákupu trvá tak 1,5 až 2 hodiny, čeká vás ještě chvilka ve frontě u pokladen. Neexistuje zde zvyk, že by byla otevřena jen část pokladen. Pokud je takový nákupní šrumec, jako o víkendech bývá, jsou v provozu všechny pokladny. Z obsahu vozíků je poznat, kdo je místní a kdo z Čech. Je to patrné z i útrat. Obvykle tak Češi za svůj nákup vydají sumu mezi 150 až 200 eury (až 5 tisíc korun). Někteří i více. A protože zde takto jen za jedno víkendové dopoledne nakupuje mnoho desítek (či i přes stovku) českých rodin, lze odhadnout, že souhrnná takto vydaná suma se počítá i v desítkách tisíc eur. Podobné to je pak v dalších obcích a obchodech na česko-německém pomezí, o česko-polském ani nemluvě. Lze tipnout, že takto minimálně o každém víkend odtékají do zahraničí stovky milionů až jednotky miliard korun, z nichž pak spotřební daně nebo DPH míří do erárů v Berlíně či ve Varšavě. Česká republika pak ostrouhává, stejně jako český maloobchod, do kterého pak tito lidé jezdí kupovat jen pečivo a další věci každodenní spotřeby. Jim se totiž vyplatí jednou za tři týdny nebo jednou za měsíc sednout do auta a vyjet za kopečky.
Člověka pak napadne, proč v Německu lze nakoupit levněji než tady a obchod nebo výrobci se nehroutí. To je věc, nad kterou by měly příslušné subjekty v Česku přemýšlet a rychle konat. Jinak bude maloobchod v Česku dále ztrácet. Nákupy v zahraniční totiž už nejsou módní výstřelek, ale už i velice rozumná alternativa, na kterou slyší stále více našinců. A to nejen z pohraničí.
