Podle nového návrhu ministra kultury Martina Baxy (ODS) má každá domácnost platit České televizi ročně 1920 korun. Platit má od roku 2025 i ten, kdo má doma třeba jen mobil nebo tablet. Vládní politici to asi myslí dobře, ale miliony voličů tím ve volebním roce naštvou.
Od roku 2025 by se podle návrhu ministra kultury měl zvýšit poplatek za televizi o 25 korun na 160 korun měsíčně a za rozhlas o 10 korun na 55 korun měsíčně. Roční náklad pro rodinu, která má televizi i rádio, se tak má zvýšit o 420 korun na 2580 korun. Platit by měl nově i ten, kdo nemá televizi, ale třeba jen chytrý mobil.
Ministr návrh oznámil za přítomnosti a podpory předsedů poslaneckých klubů všech koaličních stran, takže jeho šance na úspěch je značná.
Přiznejme si u toho ale tři věci. Za prvé – nejde o poplatek, ale o daň. Za druhé – jde o docela zastaralý způsob financování televizní a rozhlasové tvorby. Za třetí – není příliš politicky chytré ve volebním roce naštvat miliony lidí zvýšením nebo novým uvalením této platby.
Je to prostě daň
Poplatek je z hlediska definice pojmu platba za něco. Třeba poplatek za vydání cestovního pasu platí jen ten, kdo potřebuje pas, a dálniční poplatek platí jen ten, kdo chce jezdit po dálnicích. Oproti tomu daň je platba, kterou na základě zákona platit musíme, ať službu, kterou tím financujeme, využíváme či ne. V tomto ohledu je stávající televizní a rozhlasový poplatek daní.
Když Československá televize v padesátých letech minulého století vznikla, byla vazba koncesionářského poplatku na vlastnictví televize smysluplná, protože na televizoru jiné vysílání než vysílání Československé televize sledovat nešlo. Když nepočítáme možnost lidí v pohraničí chytat signál ze sousedních zemí.
To dnes neplatí. Na obrazovce můžeme třeba hrát jen hry, sledovat DVD nebo filmy stažené z internetu nebo sledovat desítky komerčních stanic. Přitom televizní poplatek musí pod hrozbou pokuty (dnes 10 tisíc korun) platit i ten, kdo o programy České televize nemá zájem.
Tento model existuje už desítky let, ale pro mladé lidi bude čím dál víc méně pochopitelný.
Představme si mladého člověka, který se právě osamostatňuje od rodičů a pořídí si vlastní bydlení, třeba v bytě se skupinou studentů. Televizi zná jen od vidění z návštěv babičky, zato mobil má v ruce od rána do večera. Česká televize mu nic neříká. Dosud by se mohl čestným prohlášením, že nevlastní televizi, z placení poplatku legálně vyvázat, když by na něj ČT přišla na základě oznámení od distributora elektřiny. Nově mu ale ČT napíše dopis, že jí musí peníze zaplatit, i když vlastní jen mobil. Dovedu si představit, že až takový člověk výzvu k platbě od ČT dostane, bude to považovat buď za hloupý vtip, nebo za výpalné. A bude přemýšlet, že se malou lží posune za hranu zákona.
Jaké jsou alternativy poplatku?
V éře obřího deficitu by se mělo zapomenout na myšlenku, která se jistě vynoří, aby se poplatek zrušil a aby se veřejnoprávní média financovala přímo ze státního rozpočtu. Nová podoba zákona má České televizi na poplatku vynášet 6,8 miliardy ročně (a rozhlasu 2,2 miliardy) – a pro státní rozpočet by nový výdaj 9 miliard korun byl neobhajitelný.
Technologie pokročily, žijeme ve 21. století, tak by jistě nebyl problém, aby za programy České televize platil jen ten, kdo je chce. Někdo by si předplatil ČT sport, někdo ČT24, někdo ČT2… A televize by se musela snažit, aby jí diváci zůstali věrní, stejně jako se musí snažit udržet si čtenáře každý časopis.
Pro Českou televizi, která je svět sám pro sebe, to je ale jistě myšlenka jak z jiné planety, která nemá šanci.
Zákon má proto velkou šanci projít. Bude mít ale politické důsledky.
Velká část poplatníků jistě uzná, že navýšení poplatku, který se léta nevalorizoval, je v pořádku a vládě to bude tolerovat. Mnoho jiných to ale naštve. Hlavně ale bude zuřit čtvrt milionu lidí, kteří televizi nemají, dnes ČT nic neplatí a nově budou muset platit. Novela zákona o televizních poplatcích tak bude v roce 2025 dárkem nejen pro Českou televizi, ale i pro opozici.
Autor vyučuje ekonomii na VŠFS a VŠE v Praze.
