V zemi s téměř nejnižší nezaměstnaností v Evropě vyvolává informace Eurostatu, že ve věkové kategorii do 25 let je bez práce skoro čtrnáct procent lidí, celkem pochopitelně četné otázky. A na ně padají ještě četnější a většinou ničím nepodložené odpovědi vycházející z teze, že dnešním mamánkům se prostě nechce do práce a žijí u rodičů, nebo mají zcela přemrštěné nároky.
Jde o vážnou záležitost, která by zasloužila hlubší analýzu. Ale trochu jinou, než jakou provedl Výzkumný ústav práce a sociálních věcí z resortu lidoveckého ministra Jurečky. Nezaměstnaní absolventi škol ztrácí rychle znalosti nabyté ve školo a nezískávají žádné nové ve svém zaměstnání. Nebudují si pracovní návyky a s prodlužujícím se časem hledání místa jsou stále hůře zaměstnatelní. Své o tom vědí v jihoevropských státech, kdy třeba ve Španělsku v této věkové kategorii je bez práce více než čtvrtina populace. Tam na to má ale dominantní vliv tamější zákoník práce, který při propouštění odvozuje výši odstupného od délky zaměstnání. Mladí jsou tak první na řadě. To pro nás neplatí.
Mělo by nás proto znepokojovat, když státem placený výzkumník, ředitel výše zmíněného ústavu Robin Maialeh soudí, že je to normální a správné, když si mladí lidé bez ekonomického tlaku mohou vybírat práci podle své libosti a jak dlouho chtějí „Pokud je sociální systém podpoří v tom, aby si udrželi, nebo zvýšili kvalifikaci a zároveň se jim dramaticky nepropadal životní standard.“
Je sice bohulibé, pokud si absolvent třeba po škole dodělává ještě jazyky, nebo někde poznává, jak to chodí ve světě, ale není to důvod, proč by mu měli ostatní daňoví poplatníci platit zdravotní pojištění, či nějaké další benefity. Navíc netušíme, jaký právě tito lidé pracující na své kvalifikaci představují podíl v těch čtrnácti procentech.
V každém případě je to ve skutečnosti s tím sociálním systémem úplně naopak, než soudí ředitel Maialeh. Pokud umožňuje delší dobu nepracovat bez propadu životního standardu na účet těch, co pracují, je nastaven perverzně a musí se co nejdříve změnit, protože pracovat je normální i zamlada.
Je ale možné, že v tomto směru je systém nastaven správně a náhlý skok v počtu nezaměstnaných je dorazem hanebného chaosu kolem přijímaček na střední školy, kdy se řada patnáctiletých ve strachu, že se na studia nikam nedostanou pro jistotu hlásila na úřadu práce, aby za ně alespoň zaplatil zdravotní pojištění. Svědčí o tom to, že těch 13,7 procenta nezaměstnaných mladých lidí představuje nárůst skoro o polovinu z měsíce na měsíc. Každopádně i těch devět a půl procenta, pokud by mělo být normou, je nepřiměřeně mnoho v době, kdy jde o trojnásobek míry nezaměstnanosti celé populace a firmy stále hledají lidi. Zasluhuje si to pozornost a hledání nějakého řešení.
A jestli si někdo myslí, že jde o sympatický tlak na potřebný růst tuzemských mezd ze strany sebevědomé mladé generace, tak by měl ve vysokém počtu mladých nezaměstnaných vidět, že to není příliš úspěšná strategie. Zaměstnavatel nebude určitě nikdy zvyšovat mzdovou úroveň ve svém podniku od nováčků, kteří zatím v praxi neprokázali schopnosti ani loajalitu k firmě.
Nakonec, přes obecné přesvědčení o tuzemských žebráckých platech, rostou mzdy celkem citelně. Přepočteno na eura vyděláváme čtyři a půl krát více než před dvaceti lety. Jistě je to pořád o dost méně než ve většině západní Evropy. Srovnávat bychom se ale neměli s Německem, či Švýcarskem, ale se zeměmi na obdobné ekonomické úrovni, s nimiž soutěžíme cenou naší produkce, ale i o investice, a tedy i o pracovní místa.
