Kdy bude líp? Na tuto otázku hledali odpověď už naši předkové před staletími. Jak to víme? Vtělili ji do svých pověstí, které si nejprve vykládali mezi sebou, aby byly po staletích i zapsány. A tak už Libuše věštila příchod dobrých časů, kdy se bude sláva Prahy hvězd dotýkat: „I nazvete hrad, jejž stavíte, Prahou. A jakož knížata, vojvodové proti prahu klanějí hlavu, tak budou se klaněti i proti městu mému. Budeť mu čest a chvála a bude slovutno světu.“ To jsme četli v Jiráskových Starých pověstech českých. Jirásek přitom převyprávěl v tu dobu už staletou pověst poprvé zachycenou ve 12. století svatovítským kanovníkem Kosmasem.
Nejtypičtějším příkladem tohoto neustálého čekání a toužení, že jednou bude líp, je pověst blanická. Ta je ovšem spojena s tím, že ještě není nejhůř, že bude hůř – a teprve tehdy zasáhnou blaničtí rytíři, kteří budou bojovat zuřivý boj, „že krev proudem poteče od Strahova až po kamenný Karlův most. Tu svatý Václav na bílém koni s korouhví v ruce Čechy povede a cizozemce a všechny nepřátele Českého království ze země vyžene. A sv. Prokop, opat sázavský s berlou, bude mu pomáhati. Pak nastane svatý pokoj a země česká si odpočine.“
Podobně bychom mohli pokračovat pověstí o Bruncvíkově meči, o svatořečení Anežky České, o dostavění Svatovítského chrámu... Všechny je spojuje jakési ne úplně jasně vyslovené, přesto však přítomné přesvědčení, že není dobře, ale jednou že bude – jen je potřeba trpělivě čekat, možná i trpět.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
