Osmá kniha jedné z nejpopulárnějších českých spisovatelek je ryzí pornografií obalenou do slov. K dnešnímu svátku dětí si ji můžou koupit i ty vaše – cedulky „mládeži nepřístupno“ se na obálky nelepí. Román se jmenuje Kde jsi, když nejsi, jeho protagonistkou je jako už tradičně krasavice (tentokrát mimořádně hloupá) v roli oběti a obsah ve vás zanechá neodbytný pocit, že svět je ohavné místo plné zlých sobců, kteří se vzájemně nenávidí. Jaká devítiletá holčička by řekla tatínkovi u snídaně „Kdyby ses nechoval jako manipulativni psychopat, tak by to s tebou vydržela“ a ten na to reagoval pouze větou „Dobře, to stačí“? Dobře, to stačí – a nyní vzhůru do knihkupectví a e-shopů, protože o to zřejmě jde spisovatelce i nakladateli (Motto) především.
Autorka nyní již osmi knih je jednou z nejzářivějších hvězd českého šoubyznysu a netřeba ji představovat. Své rozchody, nahé snímky, děti a vlastně vůbec vše staví na odiv svým 86 tisícům sledujících na (rušeném a znovu obnovovaném) instagramovém účtu. Rodačka ze Zlína se na zlomu milénia jako devatenáctiletá přestěhovala z Veselí nad Moravou do Prahy a vystudovala tu práva; sedm roků pracovala jako podniková právnička. Poté začala blogovat, v roce 2014 jí vyšla první kniha, román s názvem Dobře mi tak, a následovaly další. Dnes už jsou ze všech bestsellery, mnohé z titulů včetně zfilmovaných Bábovek výrazně překročily stotisícovou hranici, pokud jde o prodaný náklad. Upřímně doufám, že u titulu Kde jsi, když nejsi se tak nestane. Proč?
Justina se červená
Protože podle mého názoru tuhle knihu typické čtenářky Radky Třeštíkové (čtenáře jejích knih znám jediného, novináře Darka Šmída, k jehož postřehům se ještě vrátím) „nevydejchají“. Justina a Julieta z pera markýze de Sade se červenají, výtisky Erotické revue se krčí v koutě: skutečně chtějí čtenářky odlehčeného mainstreamu číst o bělení řitního otvoru a omlazování vagíny v knize tak sprosté, že se ji člověk bojí otevřít i o samotě, natož v tramvaji? Anální kolík zdobí hned první stránku, šňůra vulgarismů nejhrubšího kalibru se vine textem nikoli jako příslovečná červená nit, ale jako použitý toaletní papír, a triviálně, odosobněně, pornograficky podané sexuální scény jsou tak mizerně napsané, že už ani nemusíme číst čerstvou novinku autorky Coury Jany Bernáškové, abychom měli v letošním ročníku reflexí anticeny Bad Sex Award in Fiction zastoupenu onu specifickou pornhubovou odnož červené knihovny. „Už si ani neberu kalhotky, Jakub mi jen vyhrne šaty a strčí do mě nejdřív dva prsty, pokaždé překvapený, že jsem vlhká, řiká mi, kurva, ty seš vlhká, bejbe, chci tě mrdat, bejbe, a já jsem zjevně vlhká už jenom z těch jeho slov,“ dočtou se v novince Radky Třeštíkové na straně 104, tedy těstě po první čtvrtině, čtenáři, kteří nápor slov odvozených od výrazů mrdat, kunda atp. vydrželi. „Udělám se hned, a pak ještě jednou. Jakub se potí jako v sauně, nadává nahlas, že je mu, kurva, horko, že mě musí vzít na hotel, kde si konečně narovná nohy, kurva, křeč!“
Pokud jde o personální obsazení zmíněné scénky, Jakub je pseudoraper a mentálně poněkud slabší kus, o jedenáct let mladší amant sedmatřicetileté Dáši Kotové, které ovšem říká Daisy. Tato protagonistka a vypravěčka zároveň má manžela Marka, devítiletou dceru Marinu a sedmiletého syna Dylana a představuje laciný model domácí otrokyně, která se konečně urvala ze řetězu. Tluče se v ní hospodyňka obecná s rajdou, dospělá ženská s dítětem (a to dítě vítězí). Takové postavy jsou pro romány Radky Třeštíkové typické; jak napsal dříve zmíněný Darek Šmíd v Reflexu z 10. října 2018 ve svém článku věnovaném především filmové komedii Po čem muži touží, na jejímž scénáři Třeštíková spolupracovala: „Postavy knih Radky Třeštíkové nejsou definované tím, co mají rády, ale tím, co nenávidí. Není tu směřování k něčemu nadějnému, jen prchání od čehosi odporného, za opakujících se vzpomínek na dětství coby na ztracený ráj. Jako by hrdinky – ale i hrdinové – uvízly před vstupem do dospělosti, absolutně selhaly v nalezení jakéhokoliv životního smyslu a končily pasovány do role oběti. (…) V knihách Radky Třeštíkové je motiv dokonce tak silný, že pocit role oběti u jejích hrdinek přetrvává i poté, co se jim výjimečně podaří převzít aktivní roli a pohnout koly osudu, jak je k vidění v románu To prší moře (či na jiný způsob v detektivce Osm).“
O postavách románu Kde jsi, když nejsi (nepovedený název ponechme stranou) se dozvídáme spoustu zbytečných podružností, které mají ilustrovat nikoli jejich vlastnosti, ale charakterové vady. V pomyslné obžalobě, úmorně repetitivní, tak čteme dva tucty dokladů Markova lakomství a vidíme dva tucty obrazů zoufalých pokusů o manželský sex („V noci mu ho budu muset vyhonit a poslouchat, že to dělám úplně blbě.“). Tuto negativitu mají možná vyvážit tzv. humorné hlášky, které ze své nevymáchané huby vypouští především figura Jakuba. Ženy, ruku na srdce, neodvedl by frajer, jehož krédo je „Míň myslet, víc mrdat“, od rodiny i vás? Ani kdyby se vám dvořil vyznáními typu „Ale nedělej, jeden rychlej happy meal, bejbe“ (ano, touží po okamžitém milování s vámi – není ten happy meal krásnou metaforou?), případně „Po kanálech, jo, já bych radši jezdil po análech, haha, musím příště vzít nějakej gel, bejbe“?
Je to pravda, jenom pravda
Přitom zrovna v téhle knize Třeštíková konečně zvolila zajímavou perspektivu a vypravěčku, která velmi často vstupuje do děje a doporučuje čtenáři, jak co číst a kam zalistovat, prozrazuje něco, co se teprve stane, postupně odkrývá pointu. Zajímavý zcizovací prvek upozorňuje na to, že nejde o skutečnost, pouze o její předvedení, převyprávění, a zároveň se snaží o bližší kontakt se čtenářem.
Jenže kniha se nepovedla a bude z doposud standardní odpočinkové četby z dílny Radky Třeštíkové trčet jako rozpačité memento, jako rozbitý vibrátor evokující staré dobré časy, které jsou nenávratně pryč. Čtenářky si zapamatují smutný obrázek rodiny, kde se dospělácký pár nenávidí, kde se dá dusno krájet a kde se hnusně zachází s dětmi a naopak děti okopávají rodiče, případně se hádají a brečí. Příběh klouže po povrchu (Po povrchu se, příznačně, jmenovala autobiografická knížka Tomáše Třeštíka, spisovatelčina exmanžela; zručně napsaný, svižný výprodej soukromí pro tuhle někdejší dvojici tak typický), přičemž sám jazyk prózy je emocionálně tak vypjatý, že jeho soustavná hysterie čtenáře otupuje stejně jako „přepálenost“ jednotlivých epizod a scén. Muži, co se v restauraci ženy u stolu ptají, jestli má zácpu, nadávají jí do pitomých slepic a vulgárně ji shazují před číšníkem, možná existují, ale u člověka, kterému záleží na vlastním veřejném obrazu tolik jako Markovi, by to bylo krajně podivné. Autorka z tohoto vypravěče dvanácté kapitoly dělá zcela nepravděpodobné, neuvěřitelné, patetické monstrum („Proboha ne, oheň bych v našem vztahu nezhasínal, jsme spolu teprve třináct let!“ pronese Marek ve společnosti své choti k neznámému číšníkovi), a z nedovtipné vypravěčky je nakonec bytost tak zabedněná, až pánbu brání.
Radka Třeštíková vždy dokázala vyhmátnout temné proudy v podvědomí svých čtenářek, ale tady je těch důkazů špatného rodičovství, mizerného partnerství a zhola zbytečného života až příliš. Román je navíc „rafinovaně“ psán tak, aby některými motivy působil autobiograficky (nedávno po této strategii opět sáhla i Petra Hůlová, ve své Nejvyšší kartě, ale to se pohybujeme v podstatně vyšších patrech literatury): loni bylo dceři Radky Třeštíkové devět let a synovi sedm, tedy stejně jako románovým dětem, syn má exotické jméno, spisovatelka absolvovala rozchod s manželem, zapletla se s o více než dekádu mladším dýdžejem atd. Když už čtenářku nenadchne kvalitní stylistika, silný příběh, sympatické postavy nebo zajímavá kompozice – první tři aspekty v románu Kde jsi, když nejsi věru nenajdeme –, třeba ji bude bavit číst knihu jako klíčový román a zkoušet hledat reálné předobrazy literárních postav nebo situací. Proto se přece na obálce téhle knihy píše „Je to pravda, jenom pravda, včetně té, co nechcete slyšet“, nebo ne? Když už člověk v soukromém životě takříkajíc šlápl do lejna a před očima veřejnosti se v něm vyválel, abych použila estetiku a příměry hodnoceného románu, je nutné to řádně vykešovat.
„Z prdele vytlačit eso“
A propos kompozice: kniha je rozčleněna do třinácti chronologicky řazených, očíslovaných a posléze na papíře zpřeházených kapitol, které mají přiboudlé, předlouhé názvy, mnohdy stěží korespondující s obsahem daných úseků. Jedenáctá kapitola se tak nazývá Chce to z ničeho nic z prdele vytlačit eso, v desáté, která je pro přehlednost zároveň tou úvodní, si zřejmě máme jaksi zafilozofovat, neboť nadpis zní Jestli je konec začátek a začátek konec, tak jsme někde mezi…Až v samém závěru knihy autorka zemdlenému čtenáři sdělí, že jde o části hudebních textů našich předních raperů, kteří ji při psaní inspirovali.
Označil-li kdysi novinář Zdeněk Strnad Radku Třeštíkovou docela přiléhavě za „spisovatelku a autorku motivačních statusů na Facebooku a la Paolo Coelho, řízlých Janem Werichem, Mimibazarem a Strážci meče a národa“, po vydání nové knihy je zřejmě též prorokyní nových pořádků a přítelkyní mladých a neklidných. Nebo se jí aspoň toužila stát.
