“Co ten váš nový prezident? Jaký je? Mám se s ním za pár týdnů potkat a doufám, že budeme mít čas prohodit pár slov i někde stranou. Je to fakt fešák,” řekla mi nedávno v Bruselu jedna mocná žena a nezapomněla dodat, že máme štěstí, poněvadž v čele jaké jiné země stojí politik à la George Cloony?
V témže městě mi jiná mocná žena z jiné země následující den nad kávou, když jsme po víc než dvou hodinách aspoň částečně probraly dost těžké a komplikované, politicky výbušné a odpor mnoha silných lobbystických skupin vyvolávající téma, řekla, že jí Petr Pavel připomíná mix Toma Cruise a George Cloonyho – přece je to bývalý voják, jezdí na motorce a teď je z něj švihácký a důstojný elegán.
A nově taky hudební andělská superstar, mám chuť jí poslat zprávu. Jeho vystoupení na předávání tuzemských hudebních cen přebilo všechny oceněné i vystupující; zlaté sošky ztratily lesk, jakmile se vytasil se svým zářivě bílým úsměvem a opanoval pódium.
Feťáci instantních emocí
Žádná z talentových soutěží posledních let nezrodila ani z poloviny takovou hvězdu. I ti, kdo mu zprvu vyčítali komunistickou minulost a nějaké to mlžení a snad i možné překrucování faktů z minulosti, uznale pokyvují hlavou.
Škoda jen, že prezident není současně taky premiér, dá se dokonce tu a tam zaslechnout. A je to pochopitelné. Petr Pavel (a jeho tým) přesně vystihl ten správný čas, náladu a nastavení velké části společnosti. Po letech zcela zaměnitelných politických figur podřízených a poklonkujících buranskému oligarchovi přišla sice kultivovanější, ale komunikačně téměř neviditelná vláda Petra Fialy.
Petr Pavel nabídl už v kampani dokonalý mix rychlých a úderných informací, slibů a hesel, tak akorát vybalancovaných, aby nezněly prvoplánově mělce, byť za nimi často už nic než čistá emoce vlastně nebylo.
Ale žijeme v éře instantních emocí a naše čím dál víc roztěkané mysli skáčou z jednoho plytkého výkřiku na jiný stále rychleji a nenasytněji.
Že je nás čím dál víc závislých na mobilních technologiích, že se topíme v záplavě informací a impulzů a že to má dopady na naše mozky, dobře víme. Vědí to i ti, kdo na tom vydělávají. A též ti, kteří toho dokážou využít – ne vždy nutně v náš neprospěch. Petr Pavel k nim patří. Uměl a umí naší závislosti na uměle vyhnaných emocích, mělkých, heslovitých informacích vydávaných za pravdy a naší dlouhodobé roztěkanosti využít. A byl by hloupý, kdyby to nedělal – jde o nejjistější a nejrychlejší cestu k většině z nás.
Doba patří těkavcům
Studií na téma, jak současná společnost ne/udrží pozornost, nedokáže už téměř vůbec kvůli elektronickým médiím a sociálním sítím, a tedy extrémnímu nadbytku plytkých, vyprázdněných a čím dál víc neověřených informací lineárně číst a dlouhodobě soustředěně vnímat, čímž se dobrovolně připravuje o svou mysl, je mnoho. Ale nejsou plytké a plné emotivních zjednodušujících výkřiků, tudíž se nedají snadno převést do jazyka současného kmene těkavců, jímž jsme se stali, a tak je čte zase jen ta čím dál menší část společnosti, jíž se až tak jejich závěry netýkají.
Nic nového pod sluncem, řekl by ukázkový elitář a měl by pravdu. Tohle všechno už tu bylo, jen teď se to zrychlilo. Propast mezi lidmi, kteří se dokážou soustředit a udrží pozornost v situaci, kdy je vyžadována i jejich mentální práce (myšlení), a těmi, kdo svůj čas naplňují převážně pasivním přijímáním toho, co je k nim vysíláno (a pokud to s nimi rezonuje, o což se algoritmy dávno umí postarat, považují to následně za svůj názor a za pravdu), se prohlubuje rychleji než kdy dřív ve známé historii. Předpovědi, jaké to bude mít následky, se výrazně liší podle toho, zda je onen vizionář spíš pesimista a elitář, nebo optimista až idelaista a lidumil.
Jestli je cestou k budoucnosti živé a nadále živými tvory včetně lidí obydlené planetě Zemi právě naše dobrovolná lobotomizace směrem k většinovému těkavému (ne)myšlení (tedy snadné ovladatelnosti každým, kdo bude mít mysl těkavou méně), nebo je třeba tento trend zastavit a zvrátit (těžko si představit jak a čím), se doufejme za svého života nedozvíme.
