V dnešním ohlédnutí nelze vynechat zmínku o prezidentské inauguraci Petra Pavla, ačkoliv od jejího konání 9. března 2023 uplynul téměř týden. Důvodem není jen síla emocí a dojmů, které ceremoniál vyvolal, ale hlavně jeho význam pro budoucnost.
V případě Zpětného zrcátka, které bylo hostem inaugurace, sehrály roli i vzpomínky na termín 26. ledna 2015, kdy na natáčení podcastu pro Signál Rádio prvně vyzvalo tehdejšího náčelníka generálního štábu AČR generála Petra Pavla k prezidentské kandidatuře. Podruhé tak učinilo při natáčení zmíněného podcastu 3. dubna 2018 po návratu Petra Pavla z funkce předsedy vojenského výboru NATO a již opakovaně během psaní knihy V první linii – armádní generál Petr Pavel, nejprodávanějším titulu nakladatelství Academia v roce 2019. Síla zážitku z inaugurace měla přirozeně různá znaménka pro příznivce prezidenta a pro jeho odpůrce. Není však jasné, v čem byl podle odpůrců a některých komentátorů průběh ceremoniálu – prezidentského slibu, číše vína i provedení skladby Antonína Dvořáka Te Deum, op. 103 – monarchistický, přehnaný a triumfální.
Inaugurace Václava Havla, Václava Klause i Miloše Zemana jsou dohledatelné a z jejich srovnání vyplývá zcela jasně, že rozdíl je pouze v chování protagonistů a rysech jejich kandidátské kampaně. V případě Václava Klause to byla nepochybně jen vrozená skromnost, s níž během tirády na sebe sama v České televizi zapomněl, že byl zvolen po žebrání v sekretariátu komoušů díky jejich hlasům. První pro něj ponižující splátku si vybrali komouši ve chvíli, když se při oficiálním focení postavil Alois Grebeníček na balkoně lánského zámku k zábradlí před zvoleného prezidenta.
Miloši Zemanovi v kampani i ve funkci pomohla vrozená a úporná pravdomluvnost, pro niž je označován za reinkarnaci Mistra Jana Husa. Oba jeho inaugurační projevy, ostatně jako všechny ostatní, se vyznačovaly hlavně tím, že v nich nepozurážel jen ty, na které si nevzpomněl.
Projev Petra Pavla, v němž poděkoval svým voličům a poznamenal, že bude usilovat i o přízeň těch, kteří ho nevolili či nevolili vůbec, lze snad považovat za přiměřený výsledku volby, stejně jako komentář z pohledu tázaného Andreje Babiše: „Byl to projev Pětikoalice.“ Zato reakce Tomia Okamury vzbuzuje obavy o jeho duševní zdraví poté, co označil prezidentův projev „…za hrubý útok a ponížení těch, kteří ho nevolili.“ Další rozhovor by s vůdcem strany, jejíž kongres se vejde do výtahu, měl vést pouze lékař z oboru psychiatrie.
Podivuhodné ale byly i reakce některých médií, která přitom rozhodně nelze vnímat jako vlastenecká, píšící pro „naše lidi“. Je tomu tak mj. v případě úvahy Martina Čabana na serveru Seznam Zprávy, kde autor nazývá Pavlův projev „…dost nemilosrdným zúčtováním.“ (cit.), které Pavel přednesl “za přítomnosti svého soupeře z druhého kola volby i obou svých žijících prezidentských předchůdců a oslovil v první řadě vlastní voliče.“ (cit.) Martin Čaban nalézá triumfalismus Pavlova projevu i v následujících slovech: „Do volebních místností jste přišli, abyste řekli dost chaosu a otevřeli cestu vůli společně hledat řešení. Díky vám můžeme přispět k návratu hodnotové politiky. Díky vám pravda znovu zvítězila!... Mluvit o vůli společně hledat řešení a jedním dechem nepřímo označit své politické soupeře za nositele chaosu, „bezhodnotové“ politiky a odpůrce pravdy je docela náročná rétorická i intelektuální gymnastika,“ končí úvahu Martin Čaban.
„A nejsou jimi dosud?“ ptá se Zpětné zrcátko, jež se domnívá, že Petr Pavel svými slovy jen konstatoval vítězství hesla své kampaně. Také fakt, že se v inauguračním projevu obrací především ke svým voličům a podporovatelům, se zdá být přiměřený.
Václava Klause se navíc možný podprahový vjem projevem potrefených hus netýkal, pokud se nechce přece jen otevřeně přidat na stranu Zemana, všech jeho blízkých i vzdálených žáků i asijsko-byzantských guruů. V případě Miloše Zemana by k dotčení pak mohlo dojít jen v případě, že by uchopil informaci, proč a kde se zrovna nachází. Třetí z dotčených podle médií Andrej Babiš se zachoval nejvíc státnicky, když celý, pro něj nijak příjemný čas udržel v tváři výraz brilantního hráče pokeru. Umí si však laskavý čtenář představit, co bychom si vyslechli v případě jeho vítězství?
Projevem Pavlova urážení předchůdce Zemana bylo údajně i rozvinutí restaurované prezidentské standarty, kterou skupina Ztohoven na protest proti Miloši Zemanovi v roce 2015 nahradila rudými trenýrkami. Její rozvinutí na balkonu třetího nádvoří před shromážděným davem považuje Martin Čaban za sice ne špatnou performaci, avšak dodává: „Ale dobrý vkus by velel nepouštět se do ní pár okamžiků po inauguračním ceremoniálu, ve chvíli, kdy bývalá hlava státu patrně ještě ani nestihla opustit Pražský hrad. Jinak to opět získává nádech triumfalismu.“
Do kdy? Do Velikonoc nebo na Mezinárodní den dětí? Podtrženo a sečteno, uvedená kritika Petra Pavla je stejná jako vyloučení střelce vítězného gólu ve finále Ligy mistrů za to, že se po vstřelení branky radoval a na pozápasovém brífinku neřekl, že vstřelení vítězné branky lituje, protože vyhrát měl soupeř. Zřejmě si oslavu branky i vítězství měl nechat až na domácí trénink bez diváků, místo aby svým nevhodným triumfalismem ponižoval hráče i fanoušky soupeře.
Je škoda, že stejně vehementně nekomentovala média vystoupení Václava Klause v České televizi. Je škoda, že se média neptají, koho ještě zajímá jeho názor na úroveň prezidentova projevu. Nikdo si také nevšiml srovnání jeho i Pavlových předpokladů pro výkon funkce prezidenta. Zatímco Václav Klaus měl dle svého mínění po kariéře úředníka v komunistické bance a funkci v Prognostickém ústavu, komunistické verzi věštírny v Delfách, předpoklady dokonalé, Pavlova funkcička předsedy vojenského výboru NATO mu dává jen malé šance vykonávat současnou funkci aspoň špatně. Nikoho z komentátorů neudivil Klausův odvetný úder Pavlovi v podobě trapné a nudné historky, jak kdysi nepřijal za náčelníka své Kanceláře prezidenta republiky jistého plukovníčka Pavla? Nenutí k zamyšlení dotaz Jakuba Železného v Událostech a komentářích České televize v den slibu prezidenta, po sté opakovaný, zda nebude národu na překážku Pavlovo dřívější členství v KSČ?
Zpětné zrcátko se domnívá, že za patnáct, dvacet let oceníme, co přinesly výsledky posledních trojích voleb – do Poslanecké sněmovny, Senátu, samospráv i na Pražský hrad. Podobná euforie naposled ovládala ovzduší v listopadu 1989, ale rozdíl je v tom, že dnes jsme méně naivní než tehdejší společnost.
Zpětné zrcátko považuje za důležité na závěr dnešního ohlédnutí konstatovat, že přes polemiku s textem Martina Čabana nelze autora ani v nejmenším považovat za někoho, kdo lituje nevýhry Andreje Babiše a pádu Miloše Zemana do zapomnění. Pokud ale míní, že formou Pavlova projevu „…je docela náročná rétorická i intelektuální gymnastika“ (cit.), pak je třeba říci, že dialektika Martina Čabana v hodnocení Pavlova projevu je neméně náročná.
Nesoulad v hodnoceních lze hledat v mnohdy křečovité snaze o totální vyváženost zpravodajství a publicistiky obecně. Ve světě, který má zkušenost s trvalým bojem křehké demokracie s rudohnědou lůzou, je přirozené a neskrývané rozdělení médií na tábor vládních, opozičních i vlevo či vpravo extrémních. Nestydět se za dres, ve kterém kopu, to je stoprocentní vyváženost mediální scény.
Jen málo tendencí je tolik nebezpečných jako v protektorátu karikovaný způsob „Pět minut Židovi, pět minut Hitlerovi“! Má-li být podobná vyváženost i nadále obhajobou nekonečně opakovaných televizních seriálů a filmů jako je mj. Třicet případů majora Zemana, Žena za pultem, Muž na radnici, Chlapci a chlapi či Copak je to za vojáka, je třeba zvážit, zda v rámci vyváženosti nenasadit do vysílání německý velkofilm Žid Süss, natočený v roce 1940 pod laskavě přísným dohledem milovníka stříbrného plátna a hereček Josepha Goebbelse. Jistě by se našli i noví tvůrci k vytvoření komedie, v níž by Žid při vstupu do plynové komory ve futrech málo sehnul hlavu a udělal si bouli na hlavě. Prostě natočit komického něco na podporu tolik nám potřebné vyváženosti.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
