Izraelská veřejnost vře a smysl onoho vření není každému zcela srozumitelný. Na jedné straně půlmilionové demonstrace navozují dojem, že většina Izraelců rozhodně vystupuje proti záměrům vlády provést reformu soudního systému. Mimochodem při zhruba srovnatelném počtu obyvatel u nás během sametové revoluce na Letnou chodil i milion demonstrantů. Na straně druhé současná izraelská vláda má v Knesetu 64 mandátů, což je situace zcela výjimečná, neboť zajišťuje vcelku pohodlné vládnutí. Jenže stabilita není jediným kritériem správnosti společenského řádu.
Nepoctiví komentátoři zdůrazňují, že těch pár poslanců navíc v přepočtu na voliče znamená jen pár desítek tisíc hlasů, což nelze pokládat za dramatickou většinu. Která většina by tedy mohla být pokládána za zlomovou, není jasné. Stejně tak není jasné, k čemu pak vůbec volby jsou, když sice vyjevují poměr sil ve společnosti, nikoli však poměr historické správnosti či nesprávnosti zvolené cesty. Jak se táže jeden z takových nepoctivých komentátorů, může vůbec taková vláda vzešlá z vůle většiny, byť nepatrné, vyjadřovat názor veřejnosti, když je složena ze stran pravicových, náboženských a extremistických?
Pomlčme o dětinskosti představy, že dobře spravovat zemi může jen vláda „duhová“, složená ze zástupců protichůdných politických směrů. Že by „labuť, rak a štika“ ze známé bajky, z nichž každý tahá provaz na svou stranu, byli ideální formulkou pro funkční mocenské uspořádání? Blbost představy je do očí bijící a vyjadřuje úroveň nepochopení problému, který rozděluje izraelskou společnost.
Zvláštnosti izraelské justice
Otázka soudní reformy navržené vládou Benjamina Netanjahua je nahlížena striktně podle toho, jaká je politická orientace posuzovatele. Člověk, který vážně věří v socialismus coby společenský ideál, vám bude tvrdit, že zde se jedná o osud demokracie – nezávislost soudů je přece fundamentálním kritériem funkční demokracie. Je to tvrzení křivé, stejně tak jako všechno ostatní na socialismu. Hlavní známkou roduvěrného socialismu je vyprázdnění pojmů a naplnění slovních slupek přímo protichůdným obsahem. Jak se to dělá, čtěte u Orwella! Nikoli špatně měřitelná nezávislost čehokoli, nýbrž smysl pro rozumnou míru určuje demokratičnost společnosti. V Izraeli nezávislost soudního systému dávno degenerovala v nezávislost na smyslu pro míru, v nezávislost na společnosti samotné.
V žádné zemi světa nezávislost justice nenabyla tak perverzních podob jako v Izraeli, že by si zasloužila spíše název neodvislost od reality. Nejvyšší soud v zemi, kde není ústava, se utvořil v dnešní podobě v dobách, kdy ve veřejnosti převládalo levicové smýšlení a vládly strany komuno-socialistické orientace. Izraelská veřejnost a její nálady se mezitím změnily k nepoznání, někdy i přímo v naprostý opak. Zatímco hned po založení státu celých 62 procent obyvatel volilo levicové strany, v roce 2022 takových voličů bylo už jen 8 procent. Pravomoci soudů mezitím vesele expandovaly dál. Pokusy o změnu justičních kompetencí se podnikaly často, leč marně. Vždy narážely na nepřekonatelný odpor soudnictví samotného, které přirozeně nemělo zájem na osekání vlastních kompetencí.
Vláda pod dohledem
Nejvyšší soud – v hebrejštině je používaná zkratka z prvních písmen BAGAC – má tu podivnou výsadu, že sám určuje meze své působnosti a chce je mít libovolně široké. Díky chytrému složení volebních komisí BAGAC nejenže de facto sám jmenuje své nové členy, ale také ze svých soudruhů vybírá soudce prvoinstančních senátů, což znemožňuje rozbití pevných profesních spolčení. BAGAC má právo přidělit ke každému ministrovi vlády i k parlamentním frakcím dohlížecího justičního úředníka – jakéhosi politického komisaře, který na konci dne rozhoduje o tom, zda a nakolik záměr ministra odpovídá duchu zákona. Kdo jiný by určoval duch zákona, když ne Nejvyšší soud?
Vláda v zastupitelské demokracii má tak podřízené postavení vůči nevolenému a neodvolatelnému cechovnímu orgánu, který dle svého světonázoru hodnotí veškeré úmysly kabinetu ministrů a má právo je opravit nebo nadobro zamítnout. Izraelci v nadsázce vtipkují, že už čekají jen na okamžik, kdy soudcové rozhodnou o tom, že samotná existence židovského státu jde proti duchu zákona, a je proto nelegální.
Zpochybňovat je běžné
Taková neodvislost vyšší soudní instance od reality znamená snad, že v jiných zemích, kde justice a parlament jsou v mocenské rovnováze, je demokracie neúplná nebo hanebně nezralá? V žádném případě! Zpochybňování výroků ústavních soudů je běžným rysem dnešních zpolitizovaných společností připravených posuzovat činnost justice podle vlastních ideologických představ. Stačí si vzpomenout na zuřivé sváry kolem některých rozhodnutí amerického Nejvyššího soudu, třeba kolem práva na umělé přerušení těhotenství. Bylo mnoho těch, kdo popírali jisté pravomoci strážců zákona s poukazem na to, že jsou ideově podjatí, jelikož jejich složení určuje prezident dle vlastních sympatií a antipatií. Občané se vyjadřovali k problému hlučnými demonstracemi. Také se mluvilo o tom, že nějaké „nesprávné“ složení Nejvyššího soudu ohrožuje demokracii.
I u nás se svého času vytýkalo Ústavnímu soudu, že usiluje o postavení třetí komory parlamentu. Nyní se v Izraeli demonstruje za právo soudců určovat politiku, potažmo osud celé země, aniž by nesli za svá rozhodnutí jakoukoli odpovědnost – vždyť jsou neodvolatelní. Dovedu si představit i demonstrace za omezení takového práva. Celá demokracie to ještě není.
