Situace na rusko-ukrajinské frontě, aspoň na jejím centrálním úseku, čím dál více připomíná zprávy z bojišť první světové války. Hlemýždí posuny na frontě jsou vykoupeny neuvěřitelnými lidskými ztrátami. Pohyby o jednotky metrů se oslavují jako rozhodný úspěch. Ve městě Bachmut se předmětem pro vítězné relace stává dobytí částí bytů – jakože naše slavná armáda se po těžkých bojích posunula z předsíně do obýváku a nezadržitelně směřuje do ložnice.
A z okénka záchodu už je skoro vidět cesta na Kyjev a pak i na Berlín. Padlo přitom všehovšudy jen několik stovek tisíc branců. Není to vůbec vtip –vymyslet se dá i lepší sranda. Válečnému zpravodajství se věřit nedá, každá strana fabuluje po svém. Vlastní armáda útočí, protivníka drtí, obkličuje, rozbíjí napadrť, vztyčuje svou vlajku a co nevidět z rukou nepřátelského velení přijme kapitulaci. Protivník je vždy demoralizován, dezorientován, brání se jen tak, aby se neřeklo.
Ve výsledku město Bachmut se stále drží, i když, jak znovu a znovu opakují vojenští odborníci, situace je tam přetěžká. Zlom ve válce ne a ne nastat. Vladimír Putin z týdne na týden a z měsíce na měsíc odročuje den slavného triumfu: bude to určitě 24. února, na výroční den zahájení zvláštní vojenské operace, tak zhruba vpodvečer, rok bude upřesněn později.
Vždycky jsme vám věřili
Trochu zřetelnější pohyby lze pozorovat na vztahu jednotlivých států vůči konfliktu. Půvabné prohlášení učinila prezidentka Gruzie Salome Zurabišvili: ježto se porážka Ruska ve válce s Ukrajinou neodvratně blíží, její vláda trvá na tom, že jednou z podmínek moskevské kapitulace má být stažení všech ruských vojsk z okupovaných území Gruzie – Jižní Osetie a Abcházie. Kdo prezidentce nakukal, že Gruzie se stane jednou z vítězných mocností této války? Pokud někdo tak učinil, pak ji veřejně uvedl v omyl. Gruzie přece odmítla poskytnout oběti agresora jakoukoli vojenskou pomoc pod záminkou toho, že by se tak stala účastnicí konfliktu. Cožpak v gruzínském vězení nesedí občan Ukrajiny Saakašvili, i přes četné prosby Zelenského o jeho osvobození? Jiné občanství bývalý gruzínský prezident nemá, neboť svého rodného byl současnou mocí zbaven.
Pocity Gruzínců se dají pochopit: země má za sebou mnohačetné přetěžké zkoušky a ve vztazích s Ruskem si nechce působit další trable kvůli Ukrajině. Avšak měli by pochopit, a nejen oni, že snahy o zachování vlastního pohodlí mají také svou odvrácenou stranu. Kdo se chce i nadále těšit ze všestranného komfortu, neměl by očekávat, že někdo ponese svou kůži na trh, aby vyřešil jejich možné územní anebo sociální spory.
Opačnou dynamiku dnes demonstruje Izrael. Příliš dlouho se v tomto neklidném a rozbouřeném světě snažil neopouštět „komfortní zónu“ než pochopil, že to nejde bez újmy. Pokud si jeden důležitý hráč bere dějinný time out, jiný ruče obsazuje hřiště. Staronový izraelský vůdce Benjamin Netanjahu už naznačil, že jeho země zkoumá možnosti poskytnutí vojenské pomoci Ukrajině a již nyní ji de facto pomáhá svými počiny v Íránu. Nevyloučil ani dodávky protivzdušných systémů typu Železné kopule. Uznejte, je to přímo opačný postoj, než který zaujímala předchozí izraelská vláda, jejíž premiér jednoznačně deklaroval, že Ukrajině pomáhat nebude, aby jeho země nebyla vtažena do války.
(Dočasný) Stalingrad
Zatímco na bojištích zákopové linie zůstávají takřka neměnné, narovnávají se pomyslné ideologické fronty. Sílí pochopení toho, že Putinův režim stejně tak jako naprostá většina jiných totalitních režimů má v sobě hluboce zakomponovanou levicově socialistickou složku. Není to náhoda, že sochy Stalina rostou v současném Rusku jako houby po dešti. Nikoli zbůhdarma byl nevinný Volgograd opět, údajně dočasně, přejmenován na Stalingrad. Rusko se hlásí ke své totalitární minulosti, jež vyrůstá ze socialistického kořene – ostatně tak jako ve všech jiných případech na světě, od Hitlera až po totality Latinské Ameriky.
Co je důležité, každé další stanovisko mezinárodního společenství, byť polovičaté, je důkazem stále očividnějšího pochopení, že historické váhy se neodvratně přechylují ve prospěch Ukrajiny. Státy to vidí a chtějí být na straně budoucího vítěze. Kdyby tomu bylo opačně, slyšeli bychom zcela jiná prohlášení. I ti, co ochotně váhají, se snaží váhat tak nějak, aby zůstali v rodině civilizovaných národů. Nikdo se nechce ušpinit otevřenou spoluprací s agresorem a pokud s ním dělají nekalé kšeftíky, horlivě to nahlas popírají.
Neodbytně se vtírá dojem, že mezinárodní společenství ve své zdrcující většině věří, že šance Ruska na vítězství jsou veškeré žádné. Jen jedna země tomu nechce uvěřit, a tou je samotné Rusko. No, možná také pár šílenců ve východní Evropě, kteří ovšem zakládají svou víru na přesvědčení, že se v pravou chvíli stane zázrak. Jenže ta chvíle je dávno za námi. Na analytické služby všech západních rozvědek je přece jenom větší spoleh než na falešný jásot moskevských propagandistů, kteří za svůj úřední optimismus dostávají slušný, ale mrzký peníz.
A pokud je naprostá většina pozemšťanů přesvědčena, že Ukrajina zvítězí, ani my nemáme důvod smýšlet jinak. Ať Putin staví Stalinových pomníčků, kolik chce, na zdech jeho paláců stále hoří biblická písmena: Mene-tekel- ufarsin – sečteno-zváženo-shledáno příliš lehkým.
