Pohádková knížka Josefa Čapka Povídání o pejskovi a kočičce či pohádka Kdo je hloupější od Boženy Němcové, mají velkou současnou konkurenci. V minulých dnech představil svoji pohádku děkan Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické v Praze doc. Ing. Miroslav Ševčík, CSc. Ten sepsal příběh, jak v sobotu na protivládní demonstraci vůbec nešel, jak byl v hospodě, ale když šel domů, tak potkal náhodou bandu demonstrantů, kteří chtěli vniknout do Národního muzea a tam domlouval policistům, ať se chovají k lumpům slušně. Jak je v pohádce obvyklé, šlo podle něj o boj Dobra se Zlem. Spíše je to ale pohádka s názvem Kdo je hloupější 2.
Ševčíkův popis sobotních událostí a jak se do nich zamotal i nezamotal, zní naprosto nedůvěryhodně a nesmírně hloupě. Celé je to bizarní je i na pohádkový formát, ve kterém je přitom dovoleno takřka vše.
Když čtete, co všechno pohádkář Ševčík v době demonstrace a po ní neudělal, je až s podivem, jak se na těch místech mohl vůbec ocitnout, proč dělal to, co dělal a který zlý čaroděj na něj políčil past. Zlo je v jeho případě jasně definované – Fialova vláda, nesvobodný stát, zmanipulovaná média, aktivisté, brutální policie. Na straně Dobra jsou naopak velice hodní chytří vlastenci, kteří šli náhodou v počtu několik stovek lidí kolem Národního muzea, nechtěli do něj vůbec proniknout, nechtěli z budovy strhnout ukrajinskou vlajku a nemlátili policisty po hlavách tyčemi. Když ale zaznamenal statečný vlasatý pohádkový princ, převtělený do docenta Ševčíka, že se něco u muzea děje, přišel sjednat pořádek a zachraňoval zraněné. A co viděl? Hrůzu horší než při potlačování protirežimních demonstrací v lednu 1989 na tom samém Václavském náměstí. To zní od předrevolučního člena Komunistické strany Československa, která byla zločineckou organizací, obzvlášť půvabně.
Ševčík chtěl, podle vlastní pohádky, v sobotu kvůli zlořádu zrůdnému policejnímu drakovi useknout hlavu. Tedy se na to jen chystal, protože drak se nedal a plivnul na podivného prince jedovatou slinu, která ho vypoklonkovala od muzea. Zde by mohl příběh skončit, jenže děkan Ševčík je osoba veřejná a je ošidné, když si vymýšlí hloupé pohádky, které se mají tvářit jako skutečnost.
Není to ale poprvé (a zřejmě ani ne naposledy), kdy Ševčík představuje smyšlené příběhy. Například v roce 2014 jel v protisměru po dálnici D5 s použitím modrého majáku a ohrožoval tak ostatní řidiče. Vzhledem k hromadné nehodě byla tehdy dálnice neprůjezdná. Po půl hodině čekání si Ševčík připevnil na auto modrý maják a jel v protisměru odstavným pruhem. Zdůvodnil to snahou o záchranu spolujezdkyně, které se prý udělalo špatně a potřebovala urgentní převoz do nemocnice. Není to podobné s tím zraněným z Václaváku? Ale je. Proč ale vozil v autě akademický představitel modrý majáček? Kde ho vzal? A jak ho vlastně používal? To už není pohádka, ale věc mimořádně drzá a nebezpečná.
Ševčíkova pohádková story o neúčasti na nedemonstraci a neútoku na Národní muzeum připomíná starou kauzu někdejšího senátora a exministra zahraničí Jana Kavana (za ČSSD). Opilý Kavan naboural v roce 1998 dvě auta a při couvání z místa nehody i třetí. Dechovou zkoušku nebo odběr krve s poukazem na svou senátorskou imunitu policistům odmítl, přestože se kolem něj linul silný alkoholový odér. Kavan se pak vytasil s tím, že měl bolavý krk, tak si ho namazal francovkou, a proto je z něj cítit údajný alkohol. Opět – hloupost, drzost a nebezpečné jednání.
Ševčíkova současná pohádka bude mít i další pokračování. Protože údajné Zlo ho chce zcela jistě zničit.
