Sněmovní obstrukce, které prodloužily na celých 97 hodin schvalování jednoho zákona včetně procedury, byly mimořádně únavné, oportunistické, zbytečné a v neposlední řadě nákladné – provoz dolní parlamentní komory není zrovna levný. Ale svým způsobem i výmluvné. Protože to vypovídá nejen o stavu demokracie, ale i o vztahu k tomuto uspořádání.
Nabízí se samozřejmě otázka: Svědčí onen sněmovní maraton, který skončil až před sobotním polednem očekávaným schválením nižší valorizace důchodů, o nefunkčnosti demokracie, respektive parlamentního systému? Nikoliv, naopak. Jednak se to i „procedurálně“ dotáhlo do cíle a také se ukázalo, jak jsou demokratické mechanismy přitažlivé také pro antisystémové elementy.
Nejdříve k jednání samotnému. „Spal jsem 40 minut, tak jsem pak tak na 30 minut v sále usnul, naprosté vyčerpání…“ komentoval mi jeden z poslanců fotky klimbajících zákonodárců, které našly své očekávatelné místo na zpravodajských webech. A nešlo jen o spánkovou deprivaci. Často nebylo ani známo, kdy se bude konat to či ono hlasování, takže naplánovat odpočinek také nešlo. Holt, i tak to v Poslanecké sněmovně chodí…
Nyní k obstrukcím samotným. Jakkoliv platí negativa z prvního odstavce, není to selháním demokratických procesů. Ani parlamentního systému či liberálního modelu demokracie, když budeme přesní. Je to jen důkazem jejich platnosti a přitažlivosti.
Když bychom dělali drastické paralely, je možné připomenout, že i Hitler a komunisti zde se dostali k moci přes demokratické volby. A předstírali i dál, jak moc na těchto mechanismech závisí. Proto se k nim uchylují i antisystémové strany jako SPD či ANO. Byť nápady jako omezení projevu pro poslance s přednostním právem jim v tom nahrávají.
Neboli parlamentní demokracie není mrtvá. Možná potřebuje nové limity, přísnější pravidla. Ale i její zdánlivá nefunkčnost vlastně vypovídá o její funkčnosti. A zbytek se ukáže u svoleb…
Jak Andrej Babiš opět bláboli ve sněmovně? Podívejte do galerie:
