Název tohoto textu je podtitulem knihy Konec postkomunismu chorvatského literárního kritika, překladatele a filozofa Borise Budena (nar. 1958). Knihu napsal v roce 2009, u nás vyšla v českém překladu v roce 2013. Symbolicky v roce, kdy se v čele naší země usadil tandem Zeman-Babiš. Boris Buden nepovažuje postkomunismus jen za jakýsi dočasný stav, za jakési předsálí před vstupem do světa vyspělé demokracie.
Postkomunismus je v zemích bývalého východního bloku otiskem naší přítomnosti, a to v různých podobách. Ztratil klíč k minulosti a nevědouce uvalil klatbu na budoucnost. Pouhé konzumní dohánění Západu se projevuje hodnotovou a mravní prázdnotou, sentimentem po minulosti a permanentní krizí důvěry společnosti, politiky i církevních institucí. To nejsou jen aktuální důsledky covidu, války na Ukrajině, inflace a cen energií…
Nenacházíme-li naději ve světě kolem nás, pak je třeba ji objevovat v sobě. Naděje nebo také doufání a víra v dobro je stav mysli člověka, který nechce propadat zoufalství a beznaději. Naděje je očekáváním pozitivní budoucnosti v našem životě, a to bez ohledu na momentálně nepřejícné události a okolnosti, které na nás doléhají. Každá krize může být novou výzvou, tedy i novou nadějí, byť se mnohé může jevit jako zdánlivě neřešitelné. Síla naděje je osobnostním rysem člověka.
S nadějí souvisí i zklamání z nenaplněných nadějí, ale i to k životu patří. Získáváme tím zkušenosti, které nám mohou otevírat nové obzory. Naděje je pilíř světa, to bylo životní krédo Benjamina Disraeliho, který naději považoval za smysl bytí jako projev bytostného životního přesvědčení. Naděje není snílkovstvím a vysmívaným idealismem. Celý dnešní svět hledá nové naděje, které by přinesly světlo do temnot, které začínají mít někdy až katastroficky destruktivní podobu. Lidstvo ve své historii zažilo nejedno období zmaru, bídy a utrpení. Naději nám může dávat i hluboké poznání minulosti, odhodlání předchozích generací, ale pro každého člověka i příroda, vztahy, umění a také všechny drobné radosti, které si pustíme do svého bytí.
Naděje umírá naposled, tehdy, když se ji sami vzdáme, a s ní ztrácíme i vlastní identitu. Vlastně stačí jen malá jiskra naděje, abychom nacházeli cesty z bludných kruhů. Žít bez naděje by znamenalo přestat žít. Naděje je útěchou v neštěstí, když nám život ukáže, jak umí být bolestný i krutý. Bohužel je na světě mnoho podob zla, které žijí v ďábelských konstrukcích čím hůře pro jiné, tím lépe pro ně. Někteří nositelé zla jsou zjevní a viditelní (a již zahodili předchozí masky), ale jiní jsou rafinovaně skryti za oponou a snaží se vždy a za všech okolností získávat jen svůj vlastní prospěch, a to zcela bezohledně na úkor všeho a všech.
Náš postkomunismus se nevyrovnal s dědictvím komunismu, neboť ani nechtěl. Některá schémata jednání, myšlení a rozhodování tak dostala jen nové, „moderní“ kabáty a kulisy a jelo se dál. Svět se otřásá v základech, ale ten náš nemá po třiceti letech ani ty základy. Verbální proklamace nestačí.
„Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne,“ Václav Havel.
