Zdá se, že největším problémem novinářů i fanoušků na fotbalovém mistrovství světa v Kataru je to, že se zde nemůže „chlastat“. Jako kdyby byl na nejpopulárnějším sportu tou nejpodstatnější věcí alkohol na stadionech. Emirát v Perském zálivu je přitom pro západní svět skutečně dobrým terčem, do kterého se střílí, protože jeho konzervativní pojímání a výklad islámu k tomu svádějí. Jenže na světě existují daleko horší režimy, do kterých tolik Západ nešije. Například komunistická Čína provozuje koncentrační tábory, mučí své oponenty a pekingský režim si tyká s kulturní a náboženskou genocidou. Zimní olympiádu ale nikdo letos v únoru nebojkotoval, zatím k bojkotu mistrovství v Kataru vyzývá hlasitě mnoho liberálů. Proč ten rozdíl?
Některé postupy vládnoucí katarské dynastie Saní nemá smysl obhajovat. Zejména ne tak, jak se o to zcela absurdním způsobem těsně před zahájením mistrovstvím v hodinovém proslovu pokusil prezident mezinárodní fotbalové asociace FIFA Švýcar Gianni Infantino, který hloupě tvrdil, že kritika Kataru ze strany Západu je pokrytecká. „Za to, co děláme 3 000 let po celém světě, bychom se měli příštích 3 000 let omlouvat, než začneme dávat morální lekce,“ prohlásil Infantino. K tomu se chce dodat, že morální lekce by zejména neměli dávat fotbaloví bafuňáři z asociace FIFA, protože někteří jsou zkorumpovaní. Ostatně sám Infantino bydlí už od října 2021 v Kataru, což je zcela jistě jen souhra náhod…
Katar si jistě zaslouží naši kritiku, protože omezuje svobodu v mnoha směrech. Například hrozba trestu smrti visí nad homosexuály, kteří se musí se svými vztahy skrývat. Zdejší zákony zakazují i zakládání politických stran či odborových organizací. V některých případech rodinné soudy založené na islámském právu šaría považují svědectví ženy pouze za polovinu svědectví muže. Středověké bičování se zde používá jako trest za konzumaci alkoholu nebo nedovolený sexuální styk. Článek 88 katarského trestního zákoníku uvádí, že trest za cizoložství je 100 ran bičem. No a například tolik probíraná konzumace alkoholu je normálně povolena jen v některých hotelech a smí se podávat jen nemuslimským zákazníkům. Pro západní svět jsou to věci nepředstavitelné a šéf FIFA Infantino blouzní, když tvrdí, že bychom se měli Katarcům za jejich kritiku omlouvat.
Na druhé straně společenská omezení pramení v Kataru z velmi tradičního pojímání islámu. Toto náboženství je důsledně prolnuto se životem státu, snahy o modernizaci života sice v posledních letech existují, ale jsou velmi pomalé a složitě aplikovatelné. Jak někdo výstižně napsal – je to supermoderní společnost s vyspělými technologiemi, která v něčem uvízla ve středověku. Na druhou stranu je zde skoro nulová kriminalita (což by se Západu také jistě líbilo), protože úmyslný zločin je ve zdejší kultuře považovaný za něco nepřijatelného.
Daleko složitější je ale pochopení toho, o čem se v souvislosti s fotbalovým mistrovstvím světa hovoří snad nejvíce. Tedy, že při výstavbě supermoderních stadionů a další infrastruktury zahynuly tisíce zahraničních dělníků, na jejichž práci je prosperita Kataru (kromě těžby ropy a zemního plynu) založena. Ano, osudy mnoha těchto lidí jsou mimořádně kormutlivé a Katar by k nim měl změnit přístup. Na druhou stranu je práce v emirátu pro lidi z Indie, Pákistánu, Bangladéše, Nepálu, Srí Lanky, Indonésie či Filipín a jejich chudé rodiny často spásou. Za tvrdě vydělané peníze chodí děti doma do školy, kupují se za ně léky a život je o něco snesitelnější. Není to tak úplná jednosměrka, jak se to často prezentuje. Někdy se dokonce hovoří o novodobém otroctví, ale spíše je to otázka nabídky a poptávky. V tomto případě bychom měli být proto v soudech spíše o něco opatrnější. Ostatně i u nás část Ukrajinců a občanů další států pracuje načerno a odvádějí desátky pofiderní mafii, která zásobuje lidmi český pracovní trh.
Svět navíc přistupuje ke Kataru nesmírně aktivisticky. Některá média, politici i pracovníci neziskovek se v případě této země dokážou náležitě vyřádit. Ve srovnání s tím, jak se přistupovalo a přistupuje k pořádání sportovních akcí v totalitní Číně nebo autoritářském Rusku, se to dá v případě Kataru označit za přemrštěné.
Například Čína uspořádala v únoru zcela neekologickou zimní olympiádu (v oblasti kde prakticky nesněží a kde je trvalý nedostatek vody pro výrobu umělého sněhu), ale klimatičtí aktivisté nebušili hlasitě na vrata všech čínských ambasád. V Číně jsou dokonce velké koncentrační tábory (v Kataru ne), kde jsou lidi mučeni a za otevřenou kritiku vedení jdete prakticky ihned do vězení. Nekupujeme si kvůli tomu čínské mobily a počítače a nejezdíme na olympiádu do Pekingu? Jezdíme a nakupujeme čím dál víc čínských výrobků. Na Katar se ale útočí lépe než na silnou říši středu.
V Rusku se třeba v roce 2018 také uskutečnil světový šampionát ve fotbale. Všichni se zde prapodivně tulili k prezidentu Putinovi, sankce-nesankce. Přitom to bylo čtyři roky po ruské okupaci ukrajinského Krymu. A jistě – ten samý Gianni Infantino převzal v Kremlu od Putina Řád přátelství. Chybělo jen jejich vzájemné pusinkování. Ale nechybělo bezuzdné „chlastání“ alkoholu v ruských městech. To nám fakt chybí?
V Kataru se najde dost toho, co můžeme kritizovat, ale ve světě existují daleko zločinnější režimy než emirát v Perském zálivu. Na ně by měla být zaměřena trvalá pozornost. Třeba vojenská junta v Myanmaru (Barma) provádí proti části svých obyvatel otevřenou genocidu. Jenže my se zalykáme u diskusí o zákazu pití piva na fotbalových stadionech v Kataru. Což ve skutečnosti vůbec žádný problém není, je to naopak to nejnormálnější, co může být. Alespoň tam někteří fotbaloví pitomci nebudou dělat neplechu.
