Málo co spojuje rovnostářskou českou politickou levici a velkou část lékařů jako téma nadstandardů a jejich zuřivé odmítání. Když ministr zdravotnictví Vlastimil Válek před pár dny zmínil na programové konferenci TOP 09 záměr vymezit standardní zdravotní péči a proti ní nadstandardní, na kterou si mají lidé přispívat, vyvolal opět vlnu vášní a křiku o asociálnosti takového uvažování. A tento pohled sdílí dlouhodobě velká část lidí.
Placení u lékaře je prostě považováno za něco nemyslitelného. Většinou ale těmi, kdo zatím žádnou velkou péči nepotřebovali a netuší, jak to ve skutečnosti dávno chodí. Opak je totiž pravdou a málokteré opatření by dokázalo zlepšit úroveň zdravotní péče v Česku jako racionální forma nadstandardů. Jenže aby ta myšlenka získala veřejnou podporu, musela by veřejnost dobře rozumět tomu, o co vlastně jde. A to není o tom, že se tak populace rozdělí na ty, co na to mají, které budou doktorské celebrity ošetřovat na nejmodernějších klinikách kosmickými přístroji a švýcarskými medikamenty, a zbytek, na který zbude aspirin v oprýskané poliklinice.
Stejná péče neexistuje
Ve skutečnosti standardní a nadstandardní péče existuje dávno. Zdravotní pojišťovny hradí léčbu, léky a zdravotní pomůcky podle předepsaných standardních postupů do nějaké stanovené cenové úrovně. Tvrzení, že u nás každý má nárok na nejlepší dosažitelnou zdravotní péči, je nesmysl. Vždy byl a vždy bude, protože medicína je obor postupující velmi rychle vpřed a stále vznikají nové léčebné postupy, léky a materiály. Lepší, účinnější, ale také nekonečně dražší. Každou chvíli čteme o případech, kdy se nemocní soudí s pojišťovnou o zaplacení péče, která do toho standardu nepatří. Nebo jak lidé organizují sbírky na placenou léčbu v zahraničí.
Ale jsou i běžnější věci a zdaleka nejen pověstné odlehčené sádry. Vyjímatelnou zubní protézu zaplatí pojišťovna, ale náhradu s použitím implantátů si platí pacient kompletně sám.
Operaci šedého zákalu máte na pojišťovnu v případě uvolnění čočky skalpelem plus k tomu základní čočku, s níž skvěle vidíte, ale zdaleka to není to nejlepší, co je na trhu. Přesnější a šetrnější laser platí kompletně pacient. Za obě oči přes třicet tisíc. Za lepší čočku od pěti, šesti tisíc klidně do čtyřiceti tisíc. A ty peníze jsou pak samozřejmě až doslova vidět. Podobné je to u kloubních náhrad a mnoha dalších lékařských zákroků. A to nemluvíme o dávno existující běžné možnosti, nad níž se nikdo nepozastavuje, zaplatit si v nemocnici jednolůžkový pokoj či lepší stravu.
Samozřejmě ne každý si to může dovolit. Zcela reálně tak existuje horší zdravotní péče „zadarmo“ a lepší „za peníze“. Systém nadstandardů pak není o tom, že by si to mohlo dovolit ještě méně lidí, ale naopak aby těch, kdo si mohou náročnější léčbu či pomůcky dovolit, bylo co nejvíce. Ten princip totiž spočívá v tom, že každý, i pacient, který chce využít třeba tu lepší čočku, dostal příspěvek v hodnotě čočky základní, plně hrazené. To by samozřejmě zlevnilo placenou péči a mohlo by si ji dovolit mnohem více lidí než dnes, což samozřejmě hrozně rozčiluje levicové rovnostáře, pro něž je ideálem zřejmě stav minulého režimu, kdy jsme byli chudí, ale zato všichni. Koza mi sice chcípla, ale sousedovi taky. To funguje.
A proč se proti nadstandardům staví také lékaři? Jsou to totiž dosud oni, a nikoli pacient, kdo rozhoduje o tom, jaký ten kloub je nejvhodnější, což samozřejmě vytváří prostor pro honoráře v obálkách.
Někdo to zaplatit musí
Za širokým odporem veřejnosti k nadstandardům je zřejmě přesvědčení, že když si někdo zaplatí lepší kyčel a dostane na to peníze odpovídající té standardní, bude ten chudý fakticky okraden, protože v kase pojišťovny zbude o to méně peněz, až on bude něco potřebovat. Ve skutečnosti je ale nyní docela nehorázně okrádán ten, kdo si platí současný nadstandard, u nějž se tváříme, že neexistuje. A to o peníze, na něž má nárok přinejmenším stejný jako jeho závistivý spoluobčan. Většinou navíc do systému pojištění přispívá podstatně více. A to i v mezinárodním srovnání, protože zatímco v zahraničí jsou platby na zdravotní pojištění zastropovány na úrovni kolem dvojnásobku průměrné mzdy, tak u nás žádný strop není a solidarita je tedy v Česku už tak extrémní.
Hlavně ale i ve zdravotnictví funguje normální trh. A tak když se stane modernější materiál a léčiva dostupnější širšímu okruhu lidí, tak se zvedne jejich spotřeba. Jednotková cena pak klesne, protože nákup ve velkém je vždy levnější než v drobném. Navíc i platby pacientů generují zdravotnickým zařízením další zisk, z něhož se mohou financovat, a zátěž systému pojišťoven tak klesá. Peněz na standardní, plně hrazenou péči tak může být dokonce více, než je nyní.
Kromě toho by pro úhradu lepší péče mělo sloužit dobrovolné zdravotní připojištění, které by oproti současnému stavu také výrazně zlepšilo dostupnost drahého zdravotnictví. Ve většině civilizovaného světa je to obvyklé.
V celém případě nadstandardů jde ale ještě o víc. Nemluví se o tom tolik jako v případě penzijního systému, ale i povinné zdravotní pojištění finančně ruinuje stárnutí populace. Není asi překvapivé, že nějakých osmdesát procent nákladů spolykají senioři, kteří pojištění neplatí. Růst jejich podílu pak logicky znamená, že raketově rostou i celkové náklady na zdravotnictví. Potřeba zajistit další příjmy je tak obrovská a připojištění a platby za nadstandardy jsou v tomto směru dost zásadní cestou.
