Radek Vondráček dnes zastává podobné postoje jako Tomio Okamura. Chce konec války na Ukrajině a požaduje příměří, aniž by naznačil, za jakých podmínek. Nelíbí se mu řeči o válečných tribunálech a stále hájí svoji spornou cestu do Moskvy.
Bývalý šéf Poslanecké sněmovny znovu zaperlil v nedělní Partii. Podporuje prý pomoc Ukrajině, ale současně vytkl vládě, že by ve veřejném prostoru mělo více zaznívat také slovo mír, ne jen válka. Distancoval se od usnesení zahraničního výboru k současnému Rusku, pro které hlasovali i jeho kolegové z klubu ANO.
Tribunály, váleční štváči
Vondráček se krátce po invazi postavil za Ukrajinu. „Jsem přesvědčený o tom, že každému v České republice je jasné, kde je pravda a na které straně musíme stát. Teď nelze zůstat nakročený někde uprostřed nebo dokonce stranou. Bez přehánění je teď ukrajinská hranice i naší hranicí,“ napsal 24. února.
Dnes otočil. Nelíbí se mu, že zahraniční výbor označil v souladu s rezolucí Parlamentního shromáždění Rady Evropy současný ruský režim za teroristický. Pod pojmem terorismus si představuje něco jiného, nikoli bombardování civilních cílů včetně klíčové infrastruktury se stovkami obětí civilistů na území napadené země.
Poslanec má problém i se zřizováním mezinárodních tribunálů, jež budou stíhat válečné zločiny na Ukrajině. „Otázka je, jestli teď je ten správný čas, vůle se má soustředit na ukončení války. Pořád se řeší tribunály a eskalace, a příliš málo se hovoří o míru,“ oponuje Vondráček. „Váleční štváči nejsou můj šálek čaje. Ukrajina dosáhla vojenských úspěchů. Ptám se, jestli v takové chvíli není čas jednat o příměří.“
Bojovník za mír
Vondráček se zařadil mezi „mírotvorce“, u nichž dnes není jasné, jestli jsou jen naivní, nebo vědomě slouží zájmům Kremlu. Putin nedává nijak najevo, že by se stáhl z anektovaného území, kde vyhlásil už čtyři nelegálně připojené oblasti k Rusku. Naopak chce válečné tažení proti „nacistickému“ Kyjevu dokončit.
Poslanec nejmenoval válečným štváčem ruského prezidenta, mobilizujícího stovky tisíc záložníků. Dosazením nového velitele invazních sil Sergeje Surovikina s brutální pověstí generála, jenž se neohlíží na civilní i vojenské oběti, signalizuje přitvrzení kurzu.
Jsou válečnými štváči všichni ti, kdo podporují snahu Ukrajiny bránit svoji vlast a životy napadené agresorem, který dává pod vylhanými záminkami najevo, že ji chce zničit?
Vondráček by měl možná občas sledovat ruská média, kde každou chvíli někdo vyhrožuje Západu jadernou válkou. Včetně Putina, který měl oznámit prezidentu Macronovi, že atomový útok na japonská města Hirošima a Nagasaki ukázal, že „nemusíte útočit na hlavní města, abyste vyhrál válku“.
O vážnosti takových signálů z Moskvy svědčí i nezvykle ostré vyjádření Číny, jež důrazně varovala před použitím jaderných zbraní.
Boj se Satanem
Stále militantnější příspěvky publikují nejen prominentní kremelští propagandisté, požadující vyhlazení ukrajinských měst, ale mimo jiné i bývalý ruský prezident Dmitrij Medvěděv, který hovoří o válce s „částí umírajícího světa“.
„Naším cílem je zastavit nejvyššího vládce pekla, ať už se jmenuje jakkoliv. Jeho cílem je totiž záhuba. Naší zbraní je Pravda. Proto je naše věc správná. Proto bude vítězství naše!“ píše Medveděv.
Rusku by se dnes příměří hodilo. Mohlo by důkladněji vycvičit a poslat na frontu nové armádní jednotky. Před tímto appeasementem varují mnozí vojenští stratégové, i publicista Jefim Fištejn.
„Všichni ti, kdo náhle chtějí mír za každou cenu, jsou v podstatě zastánci agresivní války. První etapou konfliktu byla vždy agresivní válka a druhou etapou je osvobozovací válka ze strany oběti. Žádat, aby se válka zastavila v situaci, kdy oběť dobývá svá ztracená území, je pokus v podstatě petrifikovat výsledky první etapy války,“ říká Fištejn.
Chceme mír. Ale jak?
Vondráček se dnes neliší od SPD. Také žádá konec války, ale ani on nepředkládá žádné smysluplné řešení v situaci, kdy je zřejmé, že je Putin nadále přesvědčen, že Rusové a Ukrajinci jsou jeden národ, a Ukrajina patří pod kontrolu Moskvy.
Slova o míru znějí líbivě, kdo by ho nechtěl. Je ovšem nápadné, že nejhlasitěji se jimi ohání kremelská pátá kolona v čele s organizátory demonstrací na Václavském náměstí. Ti chtějí udržet narušené obchodní i politické vazby s Ruskem a o to naléhavěji se dožadují ukončení pomoci Ukrajině a navázání dialogu s Putinem.
Vondráčkův obrat není až takovým překvapením. Stále hájí svoji cestu do Moskvy v čele parlamentní delegace v roce 2018, jež se odehrála během vyostřených mezinárodních vztahů s Ruskem kvůli otravě bývalého agenta Sergeje Skripala a jeho dcery v Salisbury.
Sešel se s předsedou Státní dumy Vjačeslavem Volodinem a předsedkyní horní komory Valentinou Matvijenkovou. Oba byli po anexi Krymu zařazeni na sankční seznamy USA a EU, což Vondráček nepovažoval za problém tehdy ani dnes.
Standardní diplomacie
„To bylo něco úplně jiného, za úplně jiných okolností. Já si myslím, že je třeba mluvit se všemi. To byl standardní vývoj diplomacie. A navíc, v roce 2018 to byl úplně jiný svět. To bylo ještě před Vrběticemi,“ bránil se v Partii.
Vondráčkova „standardní diplomacie“ vyhovovala zejména ruské straně, jež tuto cestu označila za počátek oživení vztahů mezi oběma zeměmi. Stejného názoru byl i šéf sněmovny, jehož cestu důkladně vytěžila ruská propaganda. Vyjádřil zdrženlivý postoj k protiruským sankcím.
„Respektujeme naše spojence a naše partnerské země v EU, ale je fér bavit se o tom, do jaké míry jsou sankce efektivní. Považujeme za úplně normální posoudit v EU objem a rozsah těchto sankcí,“ uvedl tehdy Vondráček, podle něhož česko-ruské vztahy „nebyly takové, jaké by si zasloužily být“.
Server Sputnik šel v interpretaci Vondráčkovy návštěvy ještě dál. V článku s titulkem „Předseda českého parlamentu označil odpor vůči sankcím USA za hlavní cíl české diplomacie“ usoudil z jeho výroků na půdě univerzity MGIMO, že Babišova vláda se chce „aktivně postavit proti novým sankcím a clům“.
Vondráček může mít i další důvod návratu do okamurovské polohy, jemu vlastní. Andrej Babiš potřebuje v prezidentské kampani oportunisticky oslovovat i příznivce Ruska. Názorově pružný poslanec je schopen mu sekundovat. Nakonec se však ironií osudu zařadil mezi „válečné štváče“, i když nepřímo a jemu navzdory.
Vondráček dostal od Volodina ozdobný talíř jako dar, který jeho nástupkyně Markéta Pekarová Adamová vydražila za 250 tisíc korun. Použila je na nákup neprůstřelných vest pro Ukrajince. Aspoň v něčem byla jeho cesta do Moskvy užitečná.
