Před několika málo dny na předměstí Moskvy nástražné zařízení vyhodilo do vzduchu auto, v němž se nacházela jistá Darja Duginová, dcera radikálně nacionalistického filozofa a ideologa ruského světa Aleksandra Dugina. Ruská Federální služba bezpečnosti známá svou hbitostí nepotřebovala ani 24 hodin, aby zcela objasnila zákeřný zločin.
Záškodnický čin připravila a provedla ukrajinská tajná služba, jak jinak. Mimořádná zpráva FSB překvapuje svou zevrubností a přesností. Je v ní jméno a celá životopisná legenda předpokládané pachatelky činu, adresy konspiračních bytů a krycí jména spojek, fingovaný účel návštěvy Ruska atd. Ve zprávě nechybí ani detaily provedení zločinu: nástražné zařízení bylo umístěno na podvozku auta ze strany řidiče. V autě v okamžiku výbuchu měl být i vůdce Mezinárodního eurasijského hnutí Dugin, leč v posledním okamžiku si to rozmyslel a přesedl si do jiného vozidla. Paralelně se k drzému činu přihlásila jakási Národní republikánská armáda, o jejíž existenci ještě vpředvečer výbuchu nebylo nic známo, stejně tak jako o možných motivech teroristického aktu.
Jen nenapravitelně naivní člověk může ve vší vážnosti bádat nad tím, která verze je správná. Podobné akce se nekonají proto, aby jejich pravá podstata kdykoli vyhřezla napovrch. Jejich smyslem je, aby byly správně vytěženy. To je to, co se nyní děje v lůně ruské propagandy, jejíž nedílnou součástí zavražděná byla – spolupracovala s vydavatelským domem Cařihrad, kde její pracovní náplní bylo protiukrajinské válečné štvaní. Kolegové a zejména kolegyně zabité Dáši Duginové již označili vraždu za neklamnou známku teroristické podstaty kyjevské moci a požádali Kreml, aby v rámci odvety vymazal ze zemského povrchu rozhodovací centra Ukrajiny: administrativní budovy vlády, objekty bezpečnostní správy a ministerstva obrany. Nevadí, že se jedná o budovy nevyčíslitelné architektonické hodnoty chráněné organizací UNESCO. Mluvčí ruského zamini Marija Zacharovová vzápětí po záškodnickém činu oznámila, že odteď bude mluvit jen o politice státního terorismu uskutečňované kyjevským režimem.
Ukrajinští oficiální představitelé, jak se dalo očekávat, trvají na tom, že jejich země s vraždou nemá zhola nic společného. Poradce prezidentského úřadu Michail Podoljak podotkl, že na rozdíl od Ruské federace Ukrajina není ani zločineckým, ani teroristickým státem, a naznačil, že vražda může souviset se záměrem Kremlu zahájit všeobecnou mobilizaci nebo také se soupeřením různých politických uskupení při krájení ideologického a majetkového koláče uvnitř země.
Darja Duginová šířila lidojedské myšlenky svého otce, její jméno lze nalézt v sankčních seznamech Velké Británie a Austrálie. Často navštěvovala ukrajinská území nyní okupovaná Ruskem. Jednou z jejích posledních služebních cest byla návštěva Mariupolu. Aleksandr Dugin, jeden z ideologů ruského světa, již léta letoucí propagoval nutnost ruského vpádu na Ukrajinu a okupaci prakticky celého jejího území. Mnozí mají za to, že Putin se nachází pod značným vlivem Duginova kultu smrti a destrukce. Jiní se domnívají, že filozof sám tento dojem důsledně vytvářel. Zplodil specifický koncept „archeomoderny“, podle něhož Rusko mělo pod Putinovým vedením vnutit světu agresivní a dobyvačnou nadvládu Moskvy coby základny pro celosvětovou „konzervativní revoluci“.
Putinovi lichotila představa Bohem dané historické mise. Mnoho let mluvil Duginovými slovy a bezvýhradně mu věřil. Začátkem této „konzervativní revoluce“ mělo být rychlé válečné vítězství nad Ukrajinou doprovázené totálním zpřetrháním veškerých styků se Západem. Darju Duginovou mnozí pokládali za Dugina v sukni, i když zdaleka nedosahovala jeho politického vlivu. Proto se většina expertů shoduje v tom, že cílem atentátu nebyla ona, ale její otec. Někteří vykládají vraždu jako svého druhu varování těm, kdo již dnes přemýšlejí o nadcházející mocenské výměně v Kremlu a poukazují na náhlý skon Aleksandra Ivanova, nejstaršího syna hlavy Putinovy kanceláře Sergeje Ivanova. Praktickým výsledkem podezřelého úmrtí tehdy byla naprostá ztráta zájmu vlivného činovníka o politiku. Není vyloučeno, že v Putinově okolí probíhá zápas na život a na smrt mezi stoupenci ukončení válečného dobrodružství a nutností kompromisu se Západem a Ukrajinou na jedné straně a jestřáby, k nimž vedle Patruševa a Šojgu patří také Dugin, na straně druhé.
Jejich parta hlásá nesmiřitelnou válku až do totálního vítězství, s použitím všech zbraní včetně atomových, ať již následky pro Rusko a svět budou jakkoli hrozivé. Každý pokus vystrnadit z politiky Dugina coby hlavního ideologa války by mohl pozice „holubic“ posílit. Spekulovat se dá o lecčem, dokud nezazní osobní vyjádření o události z úst Vladimíra Putina nebo samotného Aleksandra Dugina. Vůdce Mezinárodního eurasijského hnutí se nyní nachází v nemocnici.
Samozvaní detektivové, kteří jsou přesvědčeni, že klíčem k objasnění každého zločinu je princip cui bono, komu ku prospěchu, se shodují, že výhodu z odstranění bezvýznamné propagandistky může mít jen ta strana, jež efekt činu dokáže využít k zintenzivnění války. Smrt Darji Duginové je ruským tiskem úporně prezentována jako cílený útok na bezbrannou ženu jen proto, že byla ruská vlastenka. Za takový zákeřný zločin, odsouzeníhodný právě svou odporností, je moskevskou propagandou požadována zdrcující odveta. Ukrajina na takové eskalaci zájem mít nemůže.
Jenže rozjímání o tom, kdo a proč atentát provedl, nás vůbec nepřibližuje k pochopení paradigmatického zlomu, kterým tato událost je. Stala se náramně důležitá věc: celá válka nám před očima změnila nebo zrovna mění svou povahu. Rusko-ukrajinský konflikt už nikdy nebude válkou poziční, zákopovou, střetem mohutných tankových sborů plným hlubokých průlomů a Ruskem oblíbených kotlů. Rýsuje se zcela nový typ války, kde mizí rozdíl mezi jasnou frontovou čarou a hlubokým vnitrozemím, které bývá bezpečným týlem pro postupující vojska. Množí se bodové, přesně cílené zásahy, u nichž se nedá s jistotou říct, kdo je naplánoval a zasadil, zda to byly armádní složky, tajné služby nebo místní partyzánské oddíly. Útoky, za něž nikdo nemusí přebírat odpovědnost, mohou pršet z nebe kdykoli a kdekoli.
Proti tomuto typu války se dá jen stěží vést konvenční obrana, to znamená, že proti náhlé smrti není pojištěn nikdo a nikde. Dříve to platilo jen pro Ukrajinu, nyní to stále více pociťují na vlastní kůži Rusové. Nadarmo si snaží činit nárok na Krym nebo obsazený východ Ukrajiny – jakýpak nárok, když na těch územích nemůžou nikomu zajistit bezpečí? Navíc v takové válce s neviditelným, ale všudypřítomným protivníkem se špatně deklarují cíle a špatně lze cokoli označit za vítězství. Jedno je definitivně jasné – s takovým typem války Putin nepočítal. Zastihla ho v nedbalkách a rozpačitá reakce ruské moci, stejně tak jako masivní utečenecké nálady ruského obyvatelstva svědčí o tom, že kremelská rozhodovací centra si budou muset vymyslet zcela novou strategii vedení války a výstupu z ní. Na to budeme moc zvědaví vzhledem k tomu, že myšlení není silnou stránkou Putina a jeho party.
