Na pozadí současné války na Ukrajině probíhá i zápas o vliv v Africe, kde na úkor Západu a hlavně Evropy získává vedle Číny stále větší vliv i Rusko. Nedávno například ministr zahraničí Mali Abdoulaye Diop navštívil Rusko a domlouval strategické prohloubení spolupráce. Posilování vlivu Ruska v Africe je součástí dlouhodobé strategie vytýčené už za vlády dnes již zesnulého ruského premiéra Primakova a představuje stále větší hrozbu pro ekonomické zájmy Západu a bezpečnost Evropy.
Zhruba od poloviny 90. let 20. století je v ruské zahraniční politice realizovaná strategie, která je někdy nazývána „Primakovova doktrína“. Jedná se o filozofii, jejímž hlavním představitelem a jedním z otců je dnes již zemřelý ruský politik a diplomat Jevgenij Maximovič Primakov (pocházel z rodiny ruských židů a jméno jeho rodiny bylo původně Finkelstein; narodil se roku 1929 na Ukrajině a zemřel v roce 2015 v Moskvě). Primakov byl v letech 1998 až 1999 premiérem a předtím v letech 1996 až 1998 také ministrem zahraničí Ruské federace.
Vystudoval obory ekonomiky a arabistiky a strávil mnoho let v službách sovětských médií jako zahraniční reportér; již tehdy spolupracoval se sovětskou tajnou službou KGB. Když procestoval Asii a Blízký východ, navázal spoustu osobních přátelství s představiteli tamních zemí. Jednu dobu byl i ředitelem Orientálního ústavu Akademie věd SSSR. Do politiky vstoupil na samém konci existence Sovětského svazu. Po rozpadu Sovětského svazu působil v letech 1991 až 1996 jako ředitel zahraniční tajné služby Ruské federace (Služba Vněšněj Razvedki, SVR).
Primakov v zahraniční politice Ruské federace prosazoval koncepci multipolárního světa. Jak píše český diplomat Jaroslav Kurfürst ve své knize Příběh ruské geopolitiky: Jak se ruská myšlenka zmocnila více než šestiny světa, „multipolarita je konceptem dohody velmocí“. Filozofii Primakova převzal i současný ruský prezident Putin, který s Primakovem navázal velmi blízké vztahy, až se začalo Primakovovi v Rusku říkat Putinův kmotr.
Zároveň je dnešní ruská strategie odlišná od strategie z dob Sovětského svazu, kdy byla mocenská expanze podmíněná expanzí ideologie komunismu. Jak napsal australský vojenský analytik a historik Sanu Kainikara: „V posledním desetiletí se ukázalo, že Rusko staví národní zájmy nad prosazování ideologie a nepokouší se restrukturalizovat oblast svého zájmu. Namísto toho je vždy snahou zvýšit stabilitu, zatímco lpění na ideologii a hodnotách zůstává stranou.“
Tedy ruské angažmá v Africe má čistě pragmatické cíle a nejde o snahu Ruska vyvážet svou ideologii, což je dnes opakem politiky Západu, který se naopak snaží „vyvážet“ různé ideologie od prosazování práv LGBT po prosazování lidských práv příslušníků národnostních a náboženských menšin, což v mnoha zemích naráží na silný odpor místních obyvatel a společenských představitelů.
Aplikace této multipolární strategie znamená, že ruské vedení je určitým způsobem dohodnuto s čínským či indickým vedením na „sférách vlivu“ ve světě. V konečném důsledku to znamená, že prosazování zájmu Západu, respektive jednotlivých západních zemí, je v takové Africe vystaveno nejen soutěžení s Ruskem, ale i s Čínou a mnohdy i navzájem mezi sebou. Rusko a Čína si naopak příliš nekonkurují, a tím pádem mohou mnohem více prostředků věnovat „válce“ proti vlivu západních zemí.
A právě zde narážíme na problém posilování vlivu Ruska v africkém státě Mali, kde se proruským malijským vojenským představitelům podařilo chopit moci a svrhli předchozí vlády (postupně proběhly dva převraty upevňující moc proruských skupin). Rusko tak získalo nepřímou kontrolu nad případným rozvojem těžby uranové rudy, zlata a hořčíku. Zároveň byly v Mali objeveny zásoby železné rudy, fosfátů, lithia, bauxitu. Dnešní proruská vláda Mali se snaží donutit odejít ze svého území minimálně část zahraničních vojáků. Ruský postup v Mali má nejspíše i podporu Číny, která společně s Ruskem prosazuje zájmy vojenské vlády v Mali v rámci OSN.
Vedle Mali se daří Rusku dlouhodobě prosazovat svůj vliv i ve Středoafrické republice (ta má například významné zásoby uranové rudy, kobaltu apod.), Libyi, Súdánu (kde Rusko buduje námořní vojenskou základnu) a v dalších afrických zemích. Nedávno také ruský ministr zahraničí Lavrov navštívil Alžírsko, kde se snažil prosazovat ruské zájmy a přesvědčoval alžírskou vládu, aby se nezapojovala do ekonomické války Západu proti Rusku. Přitom Alžírsko je v představách některých evropských politiků státem, který by měl nahradit svými dodávkami plynu dodávky z Ruska.
Pro západní země a firmy je posilování ruského vlivu hrozbou. Protože v důsledku ekonomické války mezi EU a Ruskem dochází k omezení či zastavení dovozu mnoha surovin z Ruska do EU a firmy z EU tak musí hledat náhradní zdroje ekonomicky dostupných zdrojů surovin, například v Africe.
O tom, jaký má dnes již Rusko vliv v Africe, svědčí nedávná návštěva senegalského prezidenta Mickyho Salla v Rusku, kde měl senegalský prezident vyzvat k zrušení některých sankcí uvalených Západem na Rusko. Africké vlády se totiž údajně obávají, že sankce uvalené na ruský finanční sektor zkomplikuji africkým zemím nákup ruských potravinových produktů.
Další hrozbou pro Evropu je bezpečnostní krize, kdy historie nedávné masivní migrační vlny z let 2015/2016 ukazuje, že ruské vedení a tajné služby se naučily mistrně využívat současnou ideologii multikulturalismu a podpory masové migrace v EU ve prospěch zájmů Ruska.
Ruské tajné služby tak mohou „pomoci“ rozpoutat velké přesuny Afričanů ze stále více přelidněné a hladové Afriky směrem do Evropy s cílem způsobit ekonomické a společenské problémy, protože ví o neochotě západoevropských zemí bránit masové migraci do Evropy a současně ví, že neziskové organizace a lidskoprávní aktivisté rozpoutají v médiích a společnosti kampaně za přijetí masivního proudu afrických uprchlíků ve jménu „lidskosti“. V konečném důsledku však takové velké přesuny Afričanů do Evropy mohou destabilizovat evropské státy a vyhrotit společenské konflikty.
Konečným důsledkem posílení ruského vlivu v Africe tak nakonec mohou být obrovské ekonomické a společenské problémy v Evropě, jež mohou silně oslabit ochotu EU čelit ruským zájmům a ruské invazi na Ukrajině. A zatím se zdá, že Rusům jejich strategie postupně vychází.
