Česká republika je z více než devadesáti procent závislá na ruském zemním plynu. Současné problémy s diverzifikací této zásadní energetické suroviny, vyvolané aktuální agresí na Ukrajině, ukázaly, že nejsme schopni se ze dne na den z této závislosti vyvléknout. Proč?
Mezi dědictvími komunistického režimu, se kterými se po listopadu 1989 musela vypořádat česká politická reprezentace, byla i velká závislost země na ruských surovinách. Záložní cestu pro ropu se podařilo otevřít koncem března 1996, kdy byla dána do provozu česká část ropovodu z německého Ingolstadtu do rafinérií v Kralupech a Litvínově.
O rok a měsíc později díky druhé Klausově vládě pak začalo fungovat i alternativní zásobování plynem, první dodávka této suroviny koupené z Norska dorazila 1. května 1997.
Smlouva neobnovena
Transport plynu umožnil severoněmecký plynovod NETRA, který byl otevřen již v listopadu 1995 a na který navázalo již dříve existující propojení Berlína a severních Čech. Na území České republiky se od Norska nakoupený plyn dostával u krušnohorské Hory Svaté Kateřiny. Problém byl v tom, že norský plyn, který dlouhá léta tvořil pětinu až čtvrtinu českého dovozu, nepocházel z norských nalezišť v Severním moři, ale ve skutečnosti se jednalo o přeprodaný ruský plyn.
Smlouva nicméně poskytovala českým odběratelům jistotu pro případ výpadku přímých dodávek z Ruska. V roce 1997 byla smlouva podepsána na dvacet let. Počítalo se s tím, že podíl plynu od Norů dosáhne v roce 2005 pětadvacet procent celkového dovozu, a na této úrovni se dodávky dlouhodobě pohybovaly. Výraznější pokles přišel až před vypršením kontraktu, který nebyl obnoven.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
