Tento týden zažila řada lidí šok, když vyšla zpráva, že české spotřebitelské ceny rostou nejrychleji od roku 1998. Inflace totiž v lednu činila 9,9 procenta. Média se tématu ihned chytla. V „chytrých“ anketách mezi spotřebiteli jsme se dozvěděli, že voličům ani tak nevadí inflace jako šílený růst cen?!
Na co reaguje volič, musí reagovat i politik. I dozvěděli jsme se, že za inflaci může předchozí vláda. Ta k tomu svou rozhazovačností jistě přispěla, nicméně hlavní vliv měl vývoj ve světě. Např. polská inflace totiž i bez naší rozdávající vlády vyskočila na 9,2 procenta, což je nejvíce za více než 20 let. Slovenská inflace vyskočila na 8,4 procenta, což je nejvíce od roku 2004. A takto bychom mohli pokračovat. Inflace je problém skoro všude.
Média okamžitě začala klást politikům dotazy, co s tím udělají. Politici začali tahat králíky z klobouku. Někteří navrhují snížení DPH, jiní zmrazení cen, někteří brojí za cílené dávky. Vše je možné. Vše ovšem vychází z předpokladu, že politici tu jsou od toho, aby ovládali cenovou hladinu. Tak tomu ovšem není. Politici nemají rozhodovat o růstu cenové hladiny. Od toho zde máme centrální banku. Ta svými operacemi a nastavením úrokových sazeb ovládá inflaci.
Polsko je zajímavým příkladem boje s inflací. Snížili DPH, aby nebyly tak drahé potraviny, ale inflaci mají jen nepatrně nižší než my. Snížení daní se ovšem projeví ve státním rozpočtu. Peníze tam budou chybět a bude hlubší deficit. Všichni přitom víme, že větší deficit přispívá k inflaci. Takže změna daní v době, kdy máme velmi deficitní rozpočet, není optimálním řešením. Navíc jednoho dne budou muset jít daňové sazby zase zpět, takže se té inflaci nevyhneme, jen ji trochu odložíme v čase.
Zastropování cen je také lákavé, ale je to rovněž špatné řešení. Příkladem je Maďarsko. Tamní vláda zastropovala maximální ceny litru 95oktanového benzínu a nafty na 480 forintů, což odpovídá zhruba 33 korunám. Svobodný trh tak přestal existovat, což muselo někde vybublat. Maďaři nemuseli čekat dlouho. První čerpací stanice už končí. Za tyto pro ně nízké ceny nemá smysl pohonné hmoty prodávat. Ekonomická teorie přitom ukazuje, že výsledkem nebude časem nic jiného než černý trh. Všichni si pohorší krom mafiánů stojících v pozadí.
Drahota není jen u základních potravin. Palčivá je i u nemovitostí. Ty jsou tak drahé, že se k nim běžný člověk už nedostane. Mladá generace nemá šanci si bez pomoci rodičů byt pořídit. Problém je opět celoevropský. Evropský výbor pro systémová rizika, jakýsi „hlídací pes“ finanční stability, už vyzval Německo a Rakousko, aby zastavily prudký růst cen nemovitostí tím, že zpřísní hypotéky a donutí banky, aby si vytvořily více kapitálu.
Ani to není správným řešením. Správným řešením by bylo zvýšit úrokové sazby. Lidé by si pak přestali brát tolik hypoték a ceny nemovitostí by zastavily růst. Vyšších úrokových sazeb se ovšem Evropská centrální banka (ECB) bojí. Šéfka ECB Christine Lagardeová nedávno prohlásila, že zvýšení hlavní úrokové sazby v eurozóně by v současné době nesnížilo rekordní inflaci, ale jen ublížilo ekonomice. ECB tak ukazuje, že ji vůbec neznervózňuje 12procentní inflace v Estonsku, ale trápí ji křehký růst jihu Evropy. To není dobré. ECB neřídí ekonom, ale politik.
Za těchto okolností je zajímavé, že má Slovensko s výrazně nižšími úrokovými sazbami nižší inflaci než my. To je důkaz, že za inflaci si můžeme částečně i sami. Rekordní deficit veřejných financí je prostě průšvih.
Jaké je tedy řešení inflace? Rozhodně to není zastropování cen ani změny daní. Vzhledem ke zpoždění měnové politiky to už nejspíš není ani další zvýšení úrokových sazeb. Cílem totiž nesmí být stagflace, kde ceny porostou a ekonomika bude stát. Racionální je v tuto chvíli čekat. Jakmile se uklidní situace kolem Ukrajiny, ceny energií klesnou. Zároveň je nutné osekat zelené politiky prodražující dosavadní život. Až klesnou ceny emisních povolenek, inflace se vyřeší sama.
