Jedním ze znaků náboženských sekt je, že si jejich členové nedokážou za žádných okolností dělat legraci sami ze sebe a z vlastní komunity. Vlna pohoršení, kterou na sociálních sítích vzbudily vtipy na adresu ministra zahraničí Jana Lipavského (Piráti) v komicky nasazené vojenské helmě a neprůstřelné vestě, ukázala, že část české společnosti nemá k sektářskému myšlení daleko.
Ministr zahraničí vyrazil na návštěvu Ukrajiny a údajně zavítal do míst, kde je nejblíže případnému konfliktu s Ruskem. Jak vážná tato hrozba je a že naléhavost nebezpečí opakovaně zpochybnil sám ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj, ponechme pro tentokrát stranou. Podstatné je, že kulaťoučký Lipavský ve svých intelektuálských brýličkách vypadal po navlečení do armádních ochranných pomůcek komicky. Vypadal by tak nejspíš i leckdo jiný, nicméně leckdo jiný není vrcholný politik a fotky s ním nezaplavují internet. Proto se Lipavský stal terčem vtípků a ironických komentářů.
Jak se jedna část společnosti Lipavského směšným zjevem bavila, tak z toho druhá část téměř upadala do hysterického oblouku. Každý, kdo se Lipavskému zasmál, byl označen za proruského trolla, Putinova agenta či kremlobota. Z toho, jestli je etické, morální, přípustné zasmát se komicky vypadajícímu ministrovi, se stalo smrtelně vážné společenské téma.
A jak už je pro tuzemskou veřejnou debatu příznačné, úsměšky na adresu Lipavského knedlíkové vizáže nejvíce odsuzovali ti, kdo se naopak jindy popadali za břicho například u ironických koláží prezidenta Zemana v trenýrkách v nafukovacím člunu. Nebo třeba u fotek exprezidenta Klause v extrémně obtažených džínách, Aleny Schillerové vykukující v kukle z tanku apod. Když vypadá jako šášula jejich ideový protivník, je to k popukání, pokud se ale jedná o názorově spřízněnou osobu, jde jakýkoliv vtip stranou a jen se zaťatě fandí a ostře kritizuje a napadá jakýkoliv jiný pohled.
V normálním, neideologickém vnímání světa, je přitom úplně o. k. smát se komickým věcem, dějům a obrazům, ať se týkají kohokoliv. Ostatně Reflex v tom nedělá rozdíly, jak se můžete přesvědčit v galerii našich titulních stran. Když se někdo směje tomu, že Lipavský v přilbě a neprůstřelné vestě vypadá jako novodobá reinkarnace Švejka v podání Rudolfa Hrušínského, neznamená to nic o postoji dotyčného k ukrajinsko-ruskému konfliktu. Stejně tak posměšky na adresu nařvaného Zemana v trenýrkách, který div nepřetéká z nafukovacího člunu, nejsou výsměchem stáří a nemocným lidem.
Když něco vypadá komicky a směšně, je normální se zasmát. Nenormální naopak je nejprve přemýšlet nad tím, jestli je takový smích ideově vhodný. Pokud jste si teď vzpomněli na Půlnoční království z Pyšné princezny, tak ano, jste správně. Zatím sice není „ideově závadný“ smích zakázaný, ale snahy vytlačit ho z veřejné debaty a ostrakizovat ty, kdo mu propadají, jsou stále silnější. Už teď se některým vtipům smíme smát jen v soukromí nebo v hospodě, ale za jejich zveřejnění třeba na sociálních sítích nás čeká (obvykle dočasná) exkomunikace z okruhu přátel a okolí. A přituhuje.
Legraci z politiků si samozřejmě dělá i Reflex:
