Tématem dne je v poslední době vyhláška o povinném očkování. Ústavní stížnost proti ní podávají senátoři v čele s místopředsedou Růžičkou. Její zrušení žádá na ministru zdravotnictví skupina lékařů, zdravotních sester, hasičů, policistů a právníků. Inspirovalo mne to k následujícím řádkům na téma: zvláštnosti našeho způsobu boje proti pandemii.
Babišovy a Zemanovy Nové pořádky, které vypukly v roce 2013, pořád ne a ne přestat (letošní volby zatím moc nezafungovaly). Do řady morových ran, které to osmiletí přineslo, patří nejen nestydatý populismus či vytvoření obludného útvaru, v němž se pojí hospodářský koncern, mocné politické „hnutí“ a mediální impérium. Nakonec se navíc ještě nachomejtla pandemie, která sice není přímo mor, ale přesto je globální a velmi nepříjemná. Nevíme si s ní moc rady u nás, nevědí si s ní rady ani ve světě. Ale moc se hodí různým chytrákům jako účinný politický nástroj k proměně demokracie v něco, co s ní už nemá vůbec nic společného.
K boji proti pandemii se před časem spojil babišovský establishment, tak či onak zainteresovaná média (dnes se zdá, že už jsou to skoro všechna) a odborníci (tedy aspoň někteří). Všichni pochopili, jaký mocný instrument mají v rukou: totiž buzeraci svých bližních, nad nimiž nabyli vzhledem okolnostem lacinou moc a mohou jimi manipulovat.
Abychom byli spravedliví: nepříjemná opatření jsou leckdy namístě. Namístě není jen to, když se pochopitelný strach veřejnosti z dosud neprobádaného nebezpečí zneužívá k politické manipulaci s vyděšenými lidmi.
Argumentace bývá sugestivní: nejprve je nutné zachránit „holý život“. Až se to povede a porazíme nepřítele (mor, covid-19 apod.), budeme se mít jako prasata v žitě. Jistě. Jenže se vzdáme podstatné části své svobody a budou z nás opravdu prasata. Návrat mezi lidi je pak strašně těžký.
Když se chceme vzdát kusu své svobody, musíme to dělat velmi opatrně. Mimo jiné i s ohledem na ty, co se právě motají kolem, a na jejich nemravné úmysly.
Jediná možná obrana je veřejná a svobodná diskuse o opatřeních, která se přijímají jako nutnost. Někteří, co ta opatření bez rozmyslu odmítají, se v lepším případě mýlí, v horším chtějí škodit. Jenže přinejmenším stejně nebezpeční jsou ti, co vystrašeným lidem vnucují otroctví jako záruku věčného života.
Svobodné veřejné diskuse se zrovna teď velmi nedostává. Je jí však zapotřebí. Nenechme si jen tak beze všeho namluvit, že nejúčinnějším lékem na covid-19 je všeobecná buzerace veřejnosti!
