K těmto řádkům mne inspirovaly události, které teď vyvrcholily nástupem nové vlády. V mnoha ohledech šlo vlastně o šťastnou souhru okolností. Volby do Poslanecké sněmovny vyhrála koalice Spolu počtem hlasů, ANO počtem mandátů. Většinu ve sněmovně (nikoli drtivou, ale dostačující) má ovšem pětikoalice, která se pod tlakem hrozby, jakou představuje Babiš a Okamura, bez problémů domluvila na programu a vládě. Petr Fiala a jeho lidé prokázali zatím (jsme teprve na začátku!) slušnou míru pevnosti.
Propadly malé strany jako KSČM (konečně!), Přísaha, TSS a ČSSD. Tím se složení sněmovny zjednodušilo a snížil se prostor pro pletichy a intriky. (ČSSD je mi líto, bez demokratické levice je demokratická politika neúplná a zranitelná. Snad se to v budoucnu spraví.)
To zkomplikovalo život protagonistům „Nových pořádků“, které se samovolně prosadily v posledních deseti letech, Andreji Babišovi a Miloši Zemanovi. Miloš Zeman předem signalizoval, že nejmenuje premiérem lídra žádné koalice. Vyhradil si právo vyslýchat a případně vetovat kandidáty na ministry. Nic z toho neodpovídá ústavě. Dokázal si však prosadit jen právo výslechu (Babiš ho nijak moc nepodpořil). Projevil se, jak říkávali kdysi maoisté, jako papírový tygr. Podíl na fiasku má nepochybně i jeho nedobrý zdravotní stav.
To neznamená, že nemůže dál házet exekutivě klacky pod nohy (prezident u nás z tradice není exekutiva, ale kombinace exekutivy a spasitele a tohle je jeho hlavní zbraň), ale bude to mít o něco obtížnější.
Babiš sice už dávno ztratil aureolu bojovníka proti zlodějům a korupčníkům z „tradičních politických stran“ („nepolitického politika“). Má však pořád k dispozici slušně zformovanou politickou organizaci s mocným ekonomickým pozadím, mohutný šik podporujících médií a vzhledem k tomu i určitou veřejnou podporu. Takový patvar do demokracie nepatří. Nedá se však postihnout součinností policie a prokurátorů, nýbrž především součinností voličů. Říjnové volby ukázaly, že to jde. Je ovšem pořád dost nebezpečný.
Proti zemanovské destrukci prokázala česká demokracie ve volbách i po nich potřebnou míru odolnosti. Bojím se jen jedné věci. Závěr jmenování vlády shodou okolností splynul s desátým výročím úmrtí Václava Havla. Patřím ke kritikům zesnulého prezidenta, ale uznávám, že udělal taky dobré a užitečné věci (což mimochodem platí i o Václavu Klausovi). Teď mne zaujalo, jak mocně oslavné hlasy zazněly z vlajkových novin Nových pořádků (Lidové noviny, Mladá fronta Dnes).
Je nepochybné, že politici vládní koalice musí do budoucna s dnešní opozicí nějak vyjít tam, kde to jde. Ale zároveň si vzpomínám na jednu scénu z amerického filmu o generálu Georgi S. Pattonovi. Generál byl po skončení války pozván na jakési oslavné mecheche s ruským partnerem. Odehrávalo se na ruské straně fronty, probíhaly tam organizované orgie přátelství. Nakonec ruský velitel vyzval pomocí tlumočníka generála, aby si s ním připil na bratrství. Generál, známý svou přímočarostí a nevlídným vztahem k bolševickému Rusku, prohlásil zachmuřeně: přeložte panu veliteli, že je čubčí syn. Tlumočník (Rus) nejprve zděšeně odmítal, nakonec vyhověl. Ruský generál se nasupil a zařval: řekněte panu generálovi, že je taky čubčí syn. Nato se Patton rozzářil: ale to je něco úplně jiného, jako čubčí syn s čubčím synem si klidně můžeme připít. A oslava byla zachráněna.
Jistě, je to jen jedna stránka složitých vztahů mezi protivníky. Ale nemělo by se na ni zapomínat.
