Aniž bych se chtěl vymlouvat, musím odpověď začít tím, že jen málokdy jsme schopni přesně vyjádřit něco tak obtížně měřitelného, jako je vliv určitých ústavních činitelů na výkon politiky, na které mají spolupracovat.
Ústava nám v tom nepomůže – ta sousloví „zahraniční politika“ nezná. Zmiňuje pouze konkrétní prezidentovy pravomoci (jmenování a přijímání velvyslanců, reprezentace státu navenek apod.). Důležité je, že všechny tyto kompetence jsou v režimu takzvaně kontrasignovaných, tedy že k jejich výkonu potřebuje prezident souhlas premiéra. Vzpomeňme na spor Václava Klause a Jiřího Paroubka, kdy premiér hrozil prezidentovi zastavením financování jeho zahraničních cest.
Nepomůže nám ani kompetenční zákon, ten je příliš hrubým sítem, které nezachycuje faktické „vybrakování“ ministerstva zahraničí ve prospěch premiéra, kdy se z kdysi superprestižního ministerstva stal druhořadý běžný úřad.
Přidejme k tomu důležitost personálního obsazení, kdy při stejném zákonném vymezení může být vliv premiéra na zahraniční politiku úplně jiný, je-li jím Václav Klaus, či Stanislav Gross. Záleží také na konkrétní konstelaci, tedy zda jsou prezident a premiér v souladu, zda je zahraniční politika prioritou pro oba, či jen pro jednoho, zda je ministrem zahraničí politicky silná postava typu Karla Schwarzenberga či Josefa Tošovského, nebo typově spíše běžný náměstek, jichž jsme měli v nedávné minulosti v čele ministerstva hned několik. Připomeňme ještě, že se v posledních letech o své místo při výkonu zahraniční politiky urputně hlásí Senát.
Ale zpátky k otázce. Jednoznačně nejvýše stojí v procesu jejího formulování duo prezident a premiér; pokud jsou oba srovnatelně silnými politickými postavami a vládne většinová vláda, jež není závislá na prezidentových rozmarech, měl by být silnější premiér. Je to totiž vláda, kdo je vrcholným orgánem výkonné moci. Až pod nimi stojí ministr zahraničí. Ministr pro evropské záležitosti může být potenciálně srovnatelně silnou figurou jako šéf Černínského paláce, přinejmenším tak bude působit v době našeho evropského předsednictví. Je zatím těžké odhadnout, jaké postavení bude mít v klidnějších dobách, zda se post přemění na trvalý úřad, který převezme komunikaci s členskými státy EU při vytváření pozic projednávané unijní agendy apod.
Každopádně vstupujeme v oblasti zahraniční politiky opět do vzrušenějších časů, kdy přinejmenším dočasně budeme v situaci, kdy vláda nebude odezírat prezidentovi a jeho okolí ze rtů jeho přání, aby je co nejdříve splnila, ale bude mít jiné priority. Směrem ven tak zřejmě budeme působit méně jednotně než dosud.
