Nejproočkovanější evropská země možná trochu překvapivě není žádný z bohatých severských státy ani Francie či Německo. V čele žebříčku je Portugalsko, mezi nejlepšími figuruje i jeho soused z Pyrenejského poloostrova. Obě země dnes žijou skoro bez omezení a obě k tomu měly specifickou cestu. V každé z nich sehrál specifickou roli generál.
Z celkové portugalské populace je očkováno 86 %, z dospělé populace dokonce 98 %. Nedávno se v Lisabonu rušilo i to opatření, které platilo po celý covidový půldruhý rok – uzavření barů a nočních klubů. Ještě v zimě přitom byl portugalský vývoj epidemie jeden z horších v Evropě a očkování dlouho moc neodsýpalo.
Například jen za poslední lednový týden zemřelo v Portugalsku, které má o trochu méně obyvatel než Česko, 2 tisíce lidí. Na sklonku roku je na tom nejzápadnější země pevninské Evropy přesně naopak, díky vysoké proočkovanosti.
Prymula, co vydržel do konce
Zlom nastal v příchodu jedné důležité osobnosti. Do čela portugalského epidemického krizového štábu se v únoru postavil voják námořnictva Henrique Gouveia e Melo. Na rozdíl od českého případu ministra a zároveň plukovníka Prymuly, který nakonec ustoupil do ústraní, se Melovi v exponované funkci dařilo a stal se nakonec hlavním symbolem úspěšné portugalské očkovací kampaně. Gouveia e Melo setrval jako její lídr až do chvíle, kdy země dosáhla vytouženého cíle 85% proočkovanosti.
Portugalský mariňák vsadil na odpolitizování očkování. Epidemii obecně se naopak snažil vykreslit jako válku, a to se vším, co se s tím pojí – jako třeba nutnost národní jednoty a dobré, přesné organizace. Na veřejnosti vystupoval jen ve vojenské uniformě. Do akční skupiny zaměřené na boj s covidem přivedl matematiky, lékaře i stratégy z armády, ale žádného politika. Na dotaz, jak mají ostatní země bojovat s epidemií, aby se výsledkům Portugalska přiblížily, odpověděl: „Musí najít lidi, co nejsou politici.“
Protiargument tomuto přístupu je, že jen politici jsou volení a nesou za vedení státu jasnou odpovědnost, jež se v případě různých operačních štábů vytrácí nebo rozmělňuje. Depolitizace očkování a boje s covidem má spíš jiný pozitivní efekt – očkování díky ní není spojené s žádným politikem a nemá na něj vliv třeba popularita vlády nebo zrovna probíhající volební kampaň. Navíc armáda je asi poslední státní instituce, která je z pohledu veřejnosti v podstatě dokonale nepolitická a důvěryhodná. To se projevilo i u nás, zdaleka nejpopulárnější očkovací místo bylo armádou řízené Národní očkovací centrum v o2 universu.
Stejně jako v Česku se i v Portugalsku rozjelo antivaxxerské hnutí. Admirál Gouveia e Melo se ale rozhodl těmto proudům čelit, a to asi doslovněji, než by se čekalo. V červenci vešel bez ochranky přímo do davu protestujících před očkovacím centrem v Lisabonu. „Volali na mě ‚vrahu, vrahu‘. Já jsem odpověděl, že vrah je virus,“ cituje admirála New York Times. V době, kdy krizový štáb přebíral, si bylo 40 % Portugalců ohledně očkování nejistých, většinu z nich vojenský styl vakcinační kampaně nakonec přesvědčil.
Franco a očkování
U sousedů ve Španělsku jako by se rozhodli s Portugalci závodit. Dnes tam po obou dávkách očkování 80 % obyvatel. Důvody nejsou oproti portugalskému příběhu tolik zjevné, i tak jsou ale zajímavé. Podle Josepa Lobery, sociologa z Autonomní univerzity v Madridu, je důvodem popularita zdravotního systému spojená s jeho rozvojem v 80. letech po pádu diktatury.
„Do roku 1978 jsme neměli demokracii a přechod k demokracii skončil v roce 1981. Takže v 80. letech jsme budovali instituce veřejného zdravotnictví a sociálního zabezpečení, což bylo později než jinde v Evropě. Pro mnoho generací ve Španělsku je veřejné zdravotnictví součást modernizace země a jako instituci tomu systému hodně důvěřují,“ popisoval Lobera v rozhovoru na stránce Euronews.
Další důležitý prvek se pak váže přímo ke zkušenostem s očkováním. Za diktatury generála Franca totiž Španělsko na rozdíl od jiných zemí v padesátých letech nezačalo s očkováním proti dětské obrně, kvůli čemuž měla tato nemoc v zemi nebývale vysoké množství obětí. Nedávno dokonce španělská vláda vyhlásila oběti obrny z Francových časů za oběti tehdejšího režimu.
Abychom nebrali do úvahy jen izolované příklady, Španělsko má vysokou míru očkování i u jiných nemocí, třeba chřipky. Například loni se tam proti chřipce očkovalo přes 65 procent seniorů, u nás to bylo jen 24 procent.
Na příkladu dvou pyrenejských států jde vidět, že každá země má nekonečno specifik a univerzální recept na boj s covidem neexistuje. Podobně jako by u nás asi nefungovala strategie „zero covid“ z asijských států, jež stavěly na absolutní, disciplíně obyvatel, možná by v Česku neslavil úspěch ani voják v čele krizového štábu. Existuje vůbec osobnost, která by takový ryze český příběh poražení covidu vytvořila? Nebo prostě ti, kteří měli přijít, nepřišli?
