nahoru

Vladimír Pikora: Kam emigrovat? Kam investovat? Ostrov Roatán mile překvapil, ale nepřesvědčil

Vladimír Pikora 27. května 2021 • 18:00
Vladimír Pikora: Kam emigrovat? Kam investovat? Ostrov Roatán mile překvapil, ale nepřesvědčil
foto: Wikimedia

Stále častěji se na mě obracejí lidé s dotazem, kam mají uložit peníze mimo Evropu. Přestávají věřit, že má tento kontinent budoucnost. Jenže už nevěří ani USA či Austrálii a hledají alternativy. Hledají místo, kde je svět ještě normální, kde vám vše nezdaní nebo nezakážou. A takových míst je málo.

Hodně lidí kolem mě začalo investovat do nemovitostí na ostrově Roatán v Hondurasu. Ano, zní to divně: banánová republika. Jenže co vám zbývá, když vyspělé země přecházejí k progresivnímu socialismu. Někteří politici už otevřeně mluví o tom, že vše bude sdílené. To lidé, jako jsem já, nechtějí. Na to jsem až moc konzervativní a na Roatánu je svět takový, jaký známe od nás z devadesátých let. Nikdo neřeší, když kouříte na veřejnosti, v restauraci vám dokonce automaticky přinesou popelník.  V restauraci se na vás usmívají, protože vědí, že bez úsměvu se připravují o vlastní peníze. Tady je ještě tvrdý kapitalismus bez dotací. Práce si tu váží.

To láká mnohé svobodomyslné Američany a Kanaďany. Ti sem začínají emigrovat před socialismem. Potkal jsem jich zde mnoho. Největší dojem na mě udělali dva. Když jedete na západní cíp ostrova, dostanete se na kopec s rozhlednou. Tady každý turista vyleze z auta, dá vrátnému dva dolary a jde se podívat na krásný výhled. Jenže ještě lepší než nahoře to je překvapivě dole. Tam je totiž palírna rumu. Ano, tamního pravého karibského rumu. Tady dělá Kanaďan neskutečné pochoutky. Nabízí klasické rumy, ale i rumy s příchutí manga a všeho možného. A pochopitelně nabízí i degustaci s doutníky. Pro člověka, jako jsem já, by tady výlet mohl končit. Jenže to by byla škoda, protože o kousek dál je úžasné potápění s korálovými útesy. Ty jsou sice kolem celého ostrova, ale na západním pobřeží jsou nejlepší.

Až budete v palírně, hlavně se nedejte s Kanaďanem do řeči, protože jinak vám bude úzko. Popíše vám svůj příběh útěku před kanadskými socialisty a vy pochopíte, že tento člověk je tady vlastně ve vyhnanství jako kdysi Češi v USA. Je to tu sice krásné, ale on je tady z donucení.

Podobné to je, když pojedete na východ. Tam si zase ze stejného důvodu otevřela kavárnu Američanka z Kalifornie. V Kalifornii už nemohla svobodně dýchat. Ani tady se nedávejte do řeči, nebo uslyšíte stejně smutný příběh.

Roatán vs. Kuba

Při pohledu na mapu se zdá, že to bude podobné, ale není. Roatán je víc tropický a hlavně ekonomicky je úplně jinde. Tady je všeho dostatek. Jsem zvyklý si s sebou všude vozit bezlepkový chleba, protože se špatně shání, a to i v Evropě. Tady ho ale měli k dostání bez větších problémů, takže když jsem v hotelu nahlásil „bezlepek“, ráno byla snídaně dokonalá.

Pamatuji si, jak na Kubě byl často problém, aby mi udělali Piña Coladu, protože jim „prý“ došel kokos, ačkoli jsem pod jedním zralým právě seděl. Nikdo z personálu neměl potřebu to řešit. Tady si přinesli pilku na dlouhé rukojeti, kokos uřízli a kokos byl čerstvý. Prostě tady fungovaly dolary.

Ostatně dolar tu vládne všemu. Kdo si přiveze eura, má smůlu. Úplně směšně tu zní věta českých liberálů, že když se zbavíme koruny a přejdeme na eura, budeme mít světovou měnu. Euro tu totiž brali jenom na letišti. Ani v bance nebyli ochotni vyměnit eura na tamní lempíry. Nicméně konverze na lempíry je zbytečná. Dolary totiž berou snad úplně všude, a kdyby je náhodou nebrali, tak se dá všude platit kartou. Prostě normální svět. To na Kubě neplatí.

Kuba je lepší než Honduras jen v cenové hladině a v doutnících. Na Roatánu bylo vše (s výjimkou půjčení auta a internetu) dražší. Zjednodušeně řečeno ceny na Roatánu jsou asi jako v centru Prahy. A honduraské doutníky jsou proti těm kubánským opravdu mizerné.

Investice na Roatánu

To je ale pořád jen pohled turisty. Mnoho lidí se sem z Čech začíná stěhovat natrvalo. Vznikla zde dokonce česká vesnice a buduje se další. Česká investiční stopa je zde překvapivě velká. Je to zvláštní pocit, když jdete ulicí lemovanou palmami a z balkónků slyšíte češtinu. Když se ale s tamními Čechy dáte do řeči, zjistíte, že si s sebou přinesli všechno, na co jsme zvyklí z domova: od pomluv souseda až po plzeňské pivo a českou hospodu. Dokonce zde jedna paní peče český chleba. Pro mnoho českých emigrantů dokonalé.

Tady si najednou člověk uvědomí, jak jsme v Čechách zbohatli a jak se tu máme jak čuňata v žitě, a protože si toho nevážíme, tak si to necháme po americkém vzoru zničit. Tak jako kdysi Němci investovali v Čechách, teď investují Češi v Hondurasu.

Do očí vás praští hotel Tranquilseas českého manželského páru. Gastronomii posouvá na vyšší úroveň, a to mimo českou vesnici do oblasti s romantickým jménem Sandy Bay. Jestli tu čekáte písečné pláže, tak je pochopitelně najdete. Najdete zde ale i potápění s delfíny a mnoho dalšího. Asi kvůli češtině se sem Češi stahují, a to jak turisté, tak i lokalizovaní Češi. I stalo se, že sedím pod slunečníkem, pozoruji kolibříky zběsile mávající křídly a najednou někdo přijde, že prý mě zná z Facebooku. Svět je prostě malý.

Je investice na Roatánu rozumná?

Je otázkou, co si od toho slibujete. Znám lidi, kteří si zde koupili dům se záměrem, že ho budou pronajímat a jednou za rok sem přiletí „jako na chatu“. Bojím se, že to není dobrá investice. Korona ukázala, že pronájem domů není snadný a dost možná už nikdy nebude tak snadný jako dříve. Navíc pronajímat dům v Karibiku není tak snadné jako ho pronajímat na Šumavě. Tady je taková vlhkost, že během pár dnů začíná vše plesnivět. Žádná evropská kabelka zde prý nepřežije. Jak vypadají půl roku zavřená okna, si asi umíte představit.

Něco jiného je, pokud zde chcete žít. To je perfektní. Časový posun nahrává tomu, že když je v Hondurasu ráno, u nás je odpoledne. Vyřídíte všechny telefony a honduraské odpoledne máte na potápění. Jenže jak dlouho vás to bude bavit? Já jsem byl před koronou zvyklý jít dvakrát týdně do divadla. Tam jsem žádné neviděl. Roatán je prostě díra. A ačkoli zažívá ohromný rozvoj, Prahou nikdy nebude.

Na druhou stranu, kde máme jistotu, že u nás budou normální divadla? Zatím to vypadá na haldu restrikcí od vakcíny přes roušky až po rozestupy ob řadu. Navíc genderově a rasově vyvážení Oscaři ukazují, kam směřuje euroatlantická kultura. Možná že budeme mít divadla, ale stejně do nich nebudou normální lidé chodit, takže bude jedno, jestli budete bydlet v Praze, nebo na Roatánu. A Netflix tam mají stejný jako my.

Vladimír Pikora hostem v Prostoru XVIDEO Prostor X

Vladimír Pikora




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější