V posledních několika měsících vidím u svých blízkých, jak s němým úžasem a existenční hrůzou sledují, jak tahle země míří plnou parou do prdele. Ať už je ministrem vnitra kdokoli, ať už Andrej plácá v neděli na Facebooku cokoli, člověku prostě hlava nebere, jak je možné, že náš kolektivní národní autobus, ve kterém všichni sedíme, míří do zdi a Babiš šlape na plyn. Tedy člověku to hlava nebere. Mně ano, já jsem hráč videoher.
Nevím, jak moc jste seznámeni se světem videoher, ale existuje herní žánr, kterému se říká „strategie”. Je jich bambilion typů, ale obecně se dá říct, že se ve strategiích snažíte úspěšně řídit nějaký velký projekt. Ať už je to skupina vojáků, obří armáda, obyvatelé vašeho města, občané vašeho impéria, lidé, emzáci, zvířata, na cokoliv si vzpomenete, strategií je nepřeberně.
Trabl je v tom, že se každá hraje jinak, každá od vás vyžaduje trochu něco jiného a dokud jste ji nehráli, nemáte ponětí, jestli v ní budete dobří. Nehledě na to, že schopnost pořídit si domů strategickou videohru nemá nic společného s vaší schopností ji hrát. Jde jenom o to, jestli na ní máte dostatek peněz.
Strategie na palici
Obecně ale platí, že hrát strategie je trochu těžší na palici než likvidovat lidi v jiných videohrách. Samozřejmě záleží na konkrétní hře a obtížnosti, ale většina strategií od vás vyžaduje alespoň nějakou úroveň organizačního myšlení a kreativity. Tím nesnižujeme střílečky, některé jsou mnohem těžší než strategie, jen od vás vyžadují jiný skillset. Reflexy, znalost prostředí, svalovou paměť a občas umění komunikace se spoluhráči.
O to těžší mají hráči stříleček přechod do světa strategií. Jejich dosavadní zkušenosti a schopnosti jsou jim víceméně k ničemu. Jsou v úplně jiném světě, nemají nejmenší tušení, jak co kde funguje, a chce se od nich, aby vedli národ. Na nižší obtížnosti nicméně strategii dokáže často dohrát i idiot. Když se ale nějak obtížnost zvýší, nastávají problémy.
…kdo nebyl hráč
Vy jste vnímaví čtenáři, ostatně čtete Reflex, takže vám asi nemusím objasňovat celé pozadí téhle bídně vystavěné alegorie. Na mně osobně ale křičí s takovou intenzitou, že jsem ji zmínit musel. Já jsem ve strategiích notoricky špatný. Jsem extrémně neorganizovaná bytost bez špetky managementu pod kůží a plánovat zvládnu tak maximálně do příští neděle. V podstatě jsem digitální verze Andreje Babiše, která není sociopat. A protože jsem ve strategiích tak špatný a tolikrát jsem ve svých královstvích a na svých planetách viděl dopady špatného vládnutí, tak jsem si jich začal všímat i v reálu.
Na začátku hry je totiž všechno v pohodě. Řídíte si pár domečků, učíte se pravidla, všechno jde dobře. Jenomže dřív nebo později vám začne každá strategie házet klacky pod nohy. K prvním problémům přistupujete sebevědomě a rozhodně. Přišel virus do vašeho Sim City? Tak všechno zavřete do karantény. Ale páč jste zmatený blb, neuvědomíte si, že vám klesají číslíčka ekonomie. A když vám to dojde, tak všechno otevřete. A teď máte všechny občany nakažené.
Zapni single player
Jeden problém stíhá druhý a vaše krátkodobá řešení generují další desítky problémů. Uplatíte tuhle postavu, ale ta to vykecá, takže se musíte zbavit dalších dvaceti problémů. Váš ministr má tady u PR a zpěvu vysoké číslíčko, tak ho tam dáte, ale to neřeší další trable, které se na vás valí. Tak ho měníte. A měníte. Pomalu se vám společnost rozpadá pod rukama. A v tu chvíli už jen řešíte hlavní problémy a ostatní ignorujete. Prioritizujete na úkor ostatních, protože to prostě jinak neumíte.
A než se nadějete, populace vám umírá na záhadný virus, do řeky vám teče kyanid, Rusové vám vyhazují do vzduchu muničáky, Poláci blokují hranice a Británie si stěžuje, že neumíte ani zavolat. Když takhle něco hraju několik let, většinou mám tolik slušnosti, abych toho dřív nebo později nechal… nebo minimálně hrál v single playeru a nelezl s tím před lidi.
U Andreje Babiše nemám možnost restartovat hru. Ale my jako národ ji máme. Snad ji využijeme.
