Není to esteticky nejpohlednější institut naší ústavy – vyslovování nedůvěry vládě. Není konstruktivní, ale naopak destruktivní. Neříká, pro co hlasující jsou, s čím souhlasí, ale naopak, co (nebo spíše kdo) jim vadí. Když tedy pětice opozičních stran iniciuje hlasování o vyslovení nedůvěry Babišově vládě na začátku června, nebude ji čekat záplava vděku a ovací, a to bez ohledu na výsledek. Jistě dobře vědí, jak je a hlavně bude jejich iniciativa rámována – právě destruktivně, bude jim vyčítáno, že nemají záložní plán apod.
Ten jistě mohou mít, nicméně k něčemu by jim byl pouze v případě, že by prezidentem nebyl Miloš Zeman, resp. že bychom měli prezidenta, který by ústavní zvyklosti neoznačoval za idiotský termín a který by naopak ctil ducha ústavy parlamentní demokracie.
K tomu by se hodil institut konstruktivního vyjádření nedůvěry, tak jak jej známe ze sousedního Německa, blízkého Maďarska, vzdálené Nové Guinei a řady dalších zemí. Tedy že se fakticky nehlasuje o vyslovení nedůvěry, ale ta se vysloví tím, že se vysloví důvěra novému premiérovi, resp. vládě. Tak se např. dostal v roce 1982 na dalších 16 let k moci Helmut Kohl, když vystřídal u moci Helmuta Schmidta.
Projev Miloše Zemana k Vrběticím:
Nic takového ale naše ústava nezná – nicméně zná vyslovení nedůvěry, kdy v případě, že se tak skutečně stane, staví do středu hracího pole prezidenta. Jiná věc je, že její tvůrci zřejmě očekávali, že prezidentem nebude totální sólista, ale naopak někdo z parlamentu vycházející a s parlamentem nebojující.
Jsou situace, kdy musíte (nebo byste měli) udělat krok, který nesklidí všeobecnou pochvalu. Kdybyste jej neudělali, další léta vám to budou protivníci připomínat – jak to například dokázal a dokáže Andrej Babiš. Současná pravicová a středová opozice zkrátka nemohla s návrhem na vyslovení nedůvěry nepřijít - i když tuší, že se to možná nepovede, a i když nemá návrh nové vlády. Jak je uvedeno výše, k ničemu by jí nebyl. Už teď ale slyší, že je bezzubá, že dostatečně nebojuje.
Parlamentní báze, z níž Babišova vláda čerpala svou podporu, se evidentně změnila. A to přinejmenším tím, že Babišem roky využívaní, zneužívaní a fakticky ponižovaní komunisté deklarovali, že stahují svou podporu. Turbulentní předsjezdové, sjezdové a posjezdové dění v sociální demokracii nám neumožňuje tvrdit, že všichni její poslanci, z nichž nemalá část patří do poraženého a dále zatlačovaného tábora, vládu podporují. V takovou chvíli měla skutečně sama vláda o důvěru požádat, jak k tomu byla vybízena. A máme z naší nedávné historie doklady, že tuto součást politické kultury naše kabinety respektovaly, ač jim to mohlo působit komplikace – viz třeba žádost o vyslovení důvěry druhé Klausově vládě po personálních změnách v červnu 1997, Špidlově vládě po (z jejího pohledu prohraných) prezidentských volbách v březnu 2003, Nečasově vládě po rozkolu ve Věcech veřejných v dubnu 2012 apod.
Co bude po případném úspěšném vyslovení nedůvěry? Ještě si asi pamatujeme politicky nezvládnuté vyslovení nedůvěry druhé Topolánkově vládě v březnu 2009 uprostřed českého předsednictví Evropské unii. Toto parlamentní rozhodnutí tehdy překvapilo, přestože šlo již o pátý pokus během zhruba dvou let, většinu aktérů, včetně hlavního iniciátora Jiřího Paroubka. Šlo ale přeci jen o jinou situaci - měli jsme tehdy prezidenta, který respektoval parlamentní politickou soutěž a nevstupoval se svými řešeními, svými premiéry apod., nechal míč na straně Poslanecké sněmovny, jakkoli své představy a favority asi měl.
Lepší pozdě, než později, komentuje snahu o vyslovení nedůvěry vládě Miroslav Kalousek:
Dnes jsme jinde. Jednak nevíme, zda skutečně bude nedůvěra vyslovena – zda skutečně komunisté budou odmítat, co udělá Okamurova SPD apod.
Tušíme, co se stane, kdyby náhodou byla nedůvěra skutečně vyslovena. Mohou nastat dvě situace, které jsou ale ve výsledku totožné.
V první z nich pověří Miloš Zeman svrženou vládu Andreje Babiše fungováním reálně až do voleb. Už si to vyzkoušel, v podobné situaci (po nevyslovení důvěry, což je ústavně formálně odlišná procedura fakticky s totožným výsledkem) na začátku roku 2018 vládla první Babišova vláda další více než čtyři měsíce do jmenování vlády nové. Možná i pověří A. Babiše, aby sestavil formálně novou vládu, což je ale v zásadě totéž.
V druhé variantě prezident jmenuje vládu, kterou bude označovat za vládu odborníků, národní záchrany či jinak poeticky, v jejímž čele bude někdo ze Zemanova okruhu – tedy jakási Rusnokova vláda č. 2. Této možnosti se mnozí Zemanovi a Babišovi odpůrci z neznámého důvodu děsí – jakoby snad dnešní vláda nebyla „Zemanova“, jakoby nešla zájmům jeho a jeho okruhu na ruku.
V obou případech bude rozhodující postavou Miloš Zeman a jeho okolí, což je ale už dnes. Do říjnových voleb se nic zásadního nezmění. „Jen“ opozice bude vědět a moci to říkat, že udělala vše, co mohla. Není to z jejího pohledu banální a není to málo.
Ano, možná to bude působit dojmem posilování chaosu, nekonstruktivnosti. Alternativou ale je opoziční mlčení, nicnedělání a přitakávání, což je pro opozici násobně horší vysvědčení.
Stále jsme v režimu parlamentní demokracie. Možná se nám nelíbí, možná jej chceme změnit – proč ne. Dokud ale ústava z logiky parlamentarismu vychází, máme jej respektovat. Vládnout nám má vláda, která má důvěru dolní parlamentní komory. Teď si tím není jist nikdo – tak to zjistěme.
Autor je politolog a děkan Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.
